.:. Vítejte na mých stránkách o starověkém Egyptě .:.
ObnovitZákladní údajeŽivotní tepna Nil, povrch, podnebí, Nil, počasíZrození, dětství, škola hrou, stolování, oblékání a móda, bydlení, manželství, smrtZemědělství - Zahradnictví, dřevárenství, dobytek, daně a administrativaLékařství
Literatura, malířství, hieroglyfy, papyrus, objevitel písma, Rosettská deska, egyptologovéSkarab, velká pyramida, egyptský kříž, mumie faraónůCo je to... - mastaba, pyramida, chrám?PyramidyCesta po Nilu - Abú Simbel, Philae, Luxor, Údolí králů, Pyramidová pole v Gíze a jinéHistorie Egypta, důležitá data, dějiny Egypta
Chronologický seznam panovníků, panovníci jednotlivě, kartuše faraónů, Tutanchamon a poklady jeho hrobkyBohové, náboženství, vyobrazení bohů, sošky bohůEgyptské památkyNejkrásnější fotografie EgyptaNovinky aneb píše se...Deník a fotografie z mého putování po Egyptě

Jak se žilo...

Zrození | Dětství | Škola hrou | Stolování | Oblékání a móda | Bydlení | Manželství | Smrt



Zrození

Celý proces zrození, tedy od početí po narození dítěte, byl pro Egypťany naprosto přirozený. Bez zábran hovořili o pohlavních orgánech i o samotném pohlavním aktu. Početí nebylo zahaleno přetvářkou a falešnou morálkou, jako je tomu dnes, kdy najednu stranu konzumujeme dívky pochybných pověstí na všech médiích a na druhé straně se stydíme hovořit o věcech tak přirozených a základních, jako je početí a porod. Poměrně dobrá byla i znalost jednotlivých částí pohlavních orgánů a jejich funkcí. Zajímavé jsou způsoby starých Egypťanů, jak zjistit, zda je žena těhotná, či nikoli, mimochodem funkčnost těchto testů byla potvrzena. Jednalo se zejména o tzv. tvořivý princip, který obsahuje moč těhotné ženy. Taková moč pak dokáže urychlit růst obilí, zeleniny, či dobu květu. Dalšími znaky těhotenství byly např. chladná záda, teplý krk a změna žilního oběhu. Podobně jako dnes, i dříve chtěli rodiče dopředu vědět pohlaví svého potomka. K jeho určení opět posloužila moč těhotné. Moč ženy s mužským potomkem urychlovala růst ječmene a u holčičky pak růst pšenice (moderní testy, byly uskutečněny s nejednotnými závěry a tedy nepotvrdily ani nevyvrátily správnost této metody).

Rodící žena s pomocí dvou bohyní Hathor (Chrám Hathory - Dendera)

Samotný porod byl záležitostí žen. U porodu asistovaly porodní pomocnice a lékař se volal pouze při velmi špatném průběhu porodu. Obvyklá poloha při porodu byla v sedě na bobku, nebo žena klečela. Z reliéfů je patrné, že ženy stály nohama na jakési podezídce a prostor pod nimi byl tak volný pro novorozence. Nutno zde podotknout, že tento způsob porodu je mnohem přirozenější a dnes je i alternativní možností, před klasickým způsobem nemocničního porodu, kdy je žena uložena na nepohodlné ocelové lůžko a nohy upevněny v odpudivých "vidlicích", jen aby se pan doktor nemusel ohýbati v zádech. Stejně jako dnes, ani před tisíci lety nebyl porod pro ženy nikterak jednoduchý a stejné byly i komplikace, které však obvykle končily hůře než dnes.

Proti hrozícím potratům se používaly různé druhy nálevů do genitálů ze směsí bylin, cibule, ovoce, vína a olejů. I před tisíci lety se praktikovaly umělé potraty, které však byly oficiálně zakázány. Opět se k nim využívalo různých poševních nálevů z bylin a olejů. Těhotné ženy bojovaly i s kosmetickými problémy spojenými nejen s těhotenstvím. Ženy si například natíraly náchylné partie oleji proti vzniku strií.



Dětství

Kojenci byli samozřejmě krmeni mateřským mlékem a to po dobu tří let. Kojení probíhalo zcela přirozeně i na veřejnosti a nebylo zahaleno rouškou falešného studu. I v Egyptě trpěly některé ženy nedostatkem mateřského mléka. V takovém případě bylo dítě kojeno náhradní kojnou. Kojné si najímaly i zámožné ženy, které nemohly, anebo nechtěly kojit. Kojná se tak stala řádnou živností, kterou provozovaly zejména chudší ženy.

Po skončení očisťování se ženy vrátily ke své každodenní práci. Děti si pak zabalovaly do látky a uvazovaly kolem těla, obvykle rozkročmo na zádech či na boku, čímž měly ženy volné ruce. Další nespornou výhodou tohoto druhu opatrování bylo předcházení vymknutí kyčlí a neustálý kontakt dítěte s matkou. Po ukončení kojení děti přešly na stravu, která byla více méně totožná se stravou dospělých (v tomto období, tedy mezi 3 a 4 rokem života, kdy děti přešly na normální stravu, docházelo snad z důvodu střevních infekcí, k nárůstu dětské úmrtnosti). Malé děti chodily nahé a to do poměrně velkého věku, až v pozdějších dobách se musely dorůstající dívky oblékat.

K dětem neodmyslitelně patří hračky a hry. Egyptské děti sice neměly elektronické hračky, o to však byl jejich svět hraček rozmanitější. Děti nebo rodiče vyřezávali lidské panenky, zvířata a pohyblivé loutky, části nábytku a domy. Hračky se dělaly i z nilského bahna a látek. Byla nalezena dokonce i miniatura sarkofágu a mumie. Ke hře dobře posloužily i nalezené kamínky, klacíky a prkýnka. Když nebyla nálada na hračky, hrály si děti stejně jako ty dnešní. Skákaly, honily se, praly se, závodily, tancovaly apod. Známé byly i míčové hry. Větší děti pak trénovaly střelbu, chytaly ryby, plavaly v zavlažovacích kanálech, jezdily na oslech apod. Děti od pěti let se pomalu učily pomáhat při domácích prácích.



Škola hrou

Děti, jak již bylo řečeno, se přibližně od pátého roku začaly prakticky seznamovat s domácími pracemi a činnostmi svých rodičů. Do učení svého budoucího zaměstnání se pak posílaly přibližně od 12. roku dále. Zvykem bylo, že prvorozený syn pokračoval v učení a činnosti otce. Dovolovalo-li to zaměstnání, i ostatní synové. Pakliže otcovým nástupcem mohl být pouze jeden syn, byli ostatní posíláni do učení k někomu, kdo syna neměl, nebo mohl vyučovat více chlapců. V takovém případě pak byla mezi nimi sepsána smlouva, kde se "učitel" zavazuje předat své zkušenosti a naučit učedníka všemu, co bude potřebovat, v opačném případě je povinen vrátit přijaté finanční prostředky. Syn v učení pak dva a půl roku nedostával žádnou mzdu a třetí rok začal pobírat minimální odměnu.

Nejvíce dochovaných záznamů se týká výuky písařů. Ve Staré říši (2700 - 2190 př. Kr.) tradičně předával zkušenosti otec synovi, ale od prvního přechodného období (2190 - 2010 př. Kr.) se objevují písařské školy, které si zřizovaly jednotlivé úřady k výchově vlastních písařů. Nástup do písařských škol byl v 5 - 10 letech. Na psaní se používaly tabulky z fíkovníkového dřeva pokryté tenkou vrstvou štuku. Psalo se na ně špičatým kouskem rákosu a černým a červeným inkoustem. Tabulky se tak často omývaly, že se brzy musely potřít novou vrstvou štuku. Učitel sledoval skřípání rákosu, dohlížel na písmo žáků a nestrpěl žádnou chybu. Přesto jich žáci dělali mnoho - pravopisné chyby, zapomenutá slova, špatně napsané znaky. Byla to těžká práce, protože žáci museli psát zleva doprava, zprava doleva, zespoda nahoru. Z dobrého písaře se měl stát vědec nebo umělec. Později se žáci naučili psát na střep hliněné nádoby s hrubým povrchem, na úlomek vápence a nakonec přišel velký den a mohli psát na kus papyru.



Stolování

Nejdůležitější potravou ve Starém Egyptě byl chléb, pečený převážně z pšenice. Mouka na chléb nebyla mletá tak na jemno, jako je tomu dnes a mimo jiné obsahovala i mikroskopické částečky křemene a dalších nerostů, které se odrolovaly od kamenů používaných k mletí obilí. Těsto na chleba se skládalo z mouky, kvasnic, soli (používala se pouze sůl těžená, mořská sůl byla považována za nečistou), vody, mléka, koření a někdy i vajec a másla, podle chuti mohl být přidán med, či různé druhy ovoce. Kromě bochníků podobných naším, byl chleba pečen ve formě různých placek, vysokých homolí, rohlíků a dokonce byl modelován i do různých figurek. Podle tvaru chleba, jeho složení a hrubosti mouky, můžeme rozeznat na padesát druhů chleba. Dalším oblíbeným pečivem byly koláčePříprava chleba (Káhirské muzeum) slazené medem a ochucené kořením, sezamem a ovocem. Součástí jídelníčku byly samozřejmě luštěniny (boby, čočka, hrách), zelenina (nejvíce oblíbená byla cibule a česnek, okurky, salát, pórek) a ovoce (datle, fíky, cicimek, později olivy, vodní meloun, broskve...). Maso bylo výsadou spíše bohatých, chudí si jej dopřáli pouze o svátcích. Nevyhýbali se žádnému běžnému druhu masa (mimo např. některých chrámů, ve kterých bylo zakázáno požívat maso zvířete ztělesňující příslušného boha chrámu), znamená to tedy, že na stole se objevovalo hovězí, vepřové, skopové, kozí maso, drůbež, vyjímečně i zvěřina a ryby. O přípravě masa se nenalezl žádný záznam, pouze u ryb víme, že je Egypťané grilovali, nakládali a sušili, pravděpodobně se podobně připravovalo i ostatní maso. Tuky používali jak živočišné tak rostlinné (sezamový, lněný, ze semen ředkviček, ricinový, olivový - dováželi a především moringový). Z koření uveďme např: kmín, kopr, hořčice, majoránka, fenykl, anýz a tymián.

Oblíbeným nápojem širokých vrstev bylo pivo (výsadou bohatých hodnostářů a královské rodiny bylo víno). Pivo se vyrábělo z pšenice a tak jeho výroba přišla na řadu při pečení chleba. Máčená, mletá pšenice (někdy i zbytky starého chleba) se nechala zkvasit a přefiltrovat. Pak se přidávaly ochucující přísady (koření, datle, mandragora a další). Celá tato směs se řádně rozmačkala a vyluhovala. Pak se vybraly pecky a z husté hmoty se dělaly kuličky k další spotřebě. Před konečnou spotřebou piva, se lahodný mok přeléval přes sítko či jemnou tkaninu, aby se z něho odstranily zbytky pevných příměsí.

Rozdíl v sociální třídě samozřejmě znamenal i rozdíl v jídelníčku a jeho četnosti. Chudí jedli pouze ráno a večer, zatímco bohatší si dopřáli jedno hlavní jídlo navíc. Strava bohatších byla mnohem pestřejší, což při nedostatku fyzické námahy velmi často vedlo k obezitě.



Oblékání a móda

Většina oblečení byla ze skládaného plátna. Muži nosili bederní roušky, suknice a v některých obdobích košile. Ženy si oblékaly šál a úzké šaty po kotníky. Naven obouvali Egypťané sandály z kůže nebo z rákosu. Děti běhaly nahé a kromě jediné kadeře po straně, měly vyholené hlavy.

Dospělí nosili velice složité účesy a bohatí lidé vlastnili množství paruk různé délky a stylu. Obě pohlaví se zdobila šperky a používala líčidla, hlavně se líčily oči. Egypťané měli ve velké oblibě parfémy a do pokožky si vtírali vonné oleje.



Bydlení

Vynecháme-li příbytky králů a vysokých hodnostářů, byla kultura bydlení spíše stinnou stránkou starého Egypta. Velikost, provedení a vybavení záviselo, mnohem více než dnes, na postavení majitele domu. Takový dům vyšší střední třídy míval jedno až dvě patra. V přízemí (někdy i ve sklepích) byly dílny a obchůdky, v prvním patře pak "kanceláře" a místnost pro hosty a v druhém patře teprve vlastní obydlí majitele domu. Schodiště spojující jednotlivá patra vedlo i na střechu, kde byly umístněny sýpky, skladovaly se další věci a byly zřízeny i letní lůžka na spaní. Proti pádu byla střecha ohraničena nízkou zídkou. Obvyklým stavebním materiálem byly sušené cihly z nilského bahna a slámy (teprve od dob faraóna Džosera se začal uplatňovat kámen). Výroba cihel spočívala v několikadenním namáčení této směsi, což způsobilo začínající rozklad slámy, ze které se pak uvolňovala lepkavá látka, která dávala cihle potřebnou celistvost a pevnost. Cihly byly spojovány maltou ze směsi hlíny, písku, plev a slámy. Někdy byly použity namísto cihel i velké desky z bahnité směsi. Strop tvořily trámy datlových palem pokryté palmovým listím, hliněnými cihlami, nebo udusanou hlínou, pokryté vrstvou vodotěsného bahna. Podlahy domů byly z udusané hlíny, hliněných dlaždic, anebo ze směsi bahna a střepů, která byla pískem vybroušena do naprosté hladkosti. Stěny domů bývaly omítnuty a natřeny vápnem, popř. ještě zdobeny malbami. V některých případech se stěny obkládaly např. dřevem. Okna byla poměrně nevelká a vysoko. Z praktických důvodů se Egypťané snažili situovat okna na sever, odkud přicházel příjemný chladnější vánek ze severu, od Středozemního moře. Naopak se chránili před západním větrem, který zejména koncem zimy a začátkem jara přinášel ze Sahary množství písku a prachu. Dveře a některá okna byly ze dřeva.

Podhlavnička na spaní

K základní vnitřní výbavě domů patřilo ohniště (popř. kamna), někdy i přenosné, lavice, židle (některé i s opěrkami), stůl, větší i menší skříně, pro odkládání předmětů sloužily i četné výklenky ve zdech a postele. Postele byly hliněné popř. dřevěné, ve formě paland, pokryté rohožemi, popř. vyplétané a s matracemi. Při spaní si hlavu opírali o podhlavničky ze dřeva, kamene, či kostí, tvarovaných do oblouku podepřeného nožkou na široké spodní části. Neodmyslitelnou výbavou byly olejové lampičky na svícení.

Kamenem úrazu egyptských obydlí byly odpadky a výkaly. Ačkoli odpadky hospodyňka čas od času vymetla, neskončily většinou dále, než za prahem domu (ostatně podobně je tomu i v mnoha dnešních afrických městech, Egypt je dnes v tomto směru naštěstí trochu více poevropštěn). Jen vyjímečně byly ve městech zřízeny veřejné skládky, ti co měli blízko k Nilu, odhazovali zbytečnosti tam. Dalším problémem (problémem z našeho pohledu) byly výkaly, a to jak lidské, tak zvířecí. Se svou potřebou si Egypťané příliš hlavu nelámali, ti zámožnější měli doma záchody ve formě samostatné místnůstky s hliněnou nádobou zpola naplněnou pískem. Trus na ulicích sbíraly a sušily ženy a střádaly jej jako nejlevnější palivo. Je až zarážející, že tak vyspělá civilizace, jakou byl Egypt, nedokázala vybudovat kanalizaci ani zavést do domů tekoucí vodu (mnohé asijské a americké kultury dosáhly v tomto směru až neuvěřitelné zručnosti a složitosti), snad je to díky všude přítomné a dostupné vodě Nilu a také jisté africké mentalitě.



Manželství

Manželství se v Egyptě neuzavíralo dnešním způsobem. Dvojice nejprve spolu nějaký čas žila a když jim vztah vyhovoval, uzavřeli spolu manželskou smlouvu. Jednalo se o čistou právní smlouvu a jejich svazku nepožehnával ani kněz, ani ji nestvrzoval jmenovaný úředník, jako je tomu dnes. Jednalo se o čistě soukromou záležitost. V případě nedodržování manželské smlouvy nastupovalo státní právo a soud. Stáří svatebčanů bylo obvykle dáno jejich pohlavní dospělostí. To znamená, že obvyklý věk nevěsty byl mezi 12 - 14 lety a u mužů okolo 15 let (i zde však platilo, alespoň v ideálním případě, že ženit se má, až když je muž finančně zabezpečen). Zejména pak na královském dvoře se můžeme setkat i s mnohem mladšími svatebčany (např. Tutanchamon 9 a Anchesenamon 13 let). Obvyklé byly i příbuzenské sňatky, především pak mezi bratrancem a sestřenicí, strýcem s neteří. Méně obvyklé byly přímé pokrevní vztahy mezi sourozenci, vyjímkou je opět královský rod, který se v zájmu udržení moci nevyhýbal ani tomuto druhu sňatku (neobvyklé nebyl sňatek otce a dcery, či sourozenců). Ačkoli většinou se brali partneři stejné sociální vrstvy, jsou známy i případy, kdy si bohatý a vlivný muž, či žena berou téměř naprostého chudáka. Překážkou ve sňatku nebyl ani etnický původ, a to ani na královském dvoře. Svou partnerku, partnera jste si mohli vyhlédnou i v znepřáteleném území. Co se týká počtu manželek, byl teoreticky neomezený. V praxi však naopak velmi omezený, neboť díky systému manželských smluv si více manželek mohl dovolit pouze král a vyjímečně některý z nejvyšších hodnostářů. Ze smlouvy totiž vyplývala manželova povinnost zabezpečit finančně jak manželku, tak všechny jejich děti. Smlouva mimo jiné obsahovala údaje o vkladech jednotlivých manželů do domácnosti, kdy tyto předměty byly oceněny a i nadále byly majetkem osoby, která je do manželství přinesla.

Postavení ženy v manželství a ve společnosti vůbec, bylo mnohem důležitější, než bychom předpokládali a dá se říci, že ženy ještě z počátku tohoto století měly co závidět, i když relativně. Přirozenou rolí ženy byla výchova dětí a péče o domácnost. Žena nebyla majetkem, jako je tomu ještě dnes v řadě afrických a arabských státech. Měla svá práva u muž k ní povinnosti, za jejichž neplnění mohl být výrazně potrestán (stejně jako žena za neplnění svých). Žena měla stejná práva při rozhodování o chodu domácnosti, uzavírání smluv. Ženám nebylo upřeno zastávat jakékoli úřady, a to dokonce na těch nejvyšších místech. Troufám si říci, že narozdíl ode dneška, zde sehrálo mnohem větší úlohu vědomí si (a v dřívějších podmínkách i nutnost) jedinečného ženského daru a poslání - stvořit život. Trochu jiná situace byla na královském dvoře a v rodinách vysokých hodnostářů. Zde ženy mnohem více usilovaly o moc a postavení. Královna se celkem třikrát stala i nejvyšší osobou ve státě (tedy měla veškerá práva a tituly faraóna - Hatšepsovet, Tavosret a Kleopatra), anebo měla královnina rozhodnutí podstatný vliv na rozhodování krále. I manželky hodnostářů měly vysoké ambice, ty však raději tahaly za nitky a splétaly intriky. Intrik se nebály ani příslušnice králova harému, které se snažily získat postavení pro své syny. To, co by dnes jistě ocenily všechny ženy, byla skutečnost, že za stejnou práci byl stejně odměněn muž i žena. Ženám nebyla odepřena ani práce v chrámech.

Manželky musely být naprosto věrné, u muže platilo toto pravidlo o něco méně, zejména pak, šlo-li o zajištění mužského potomka. Toho také mohli manželé adoptovat (byla-li např. žena neplodná). Takové shovívavosti se však již nedostávalo při cizoložství (a nezáviselo na stavu muže). Muž, který spal s cizí manželkou byl zbičován, nebo mu uřízli nos, či uši, měl-li štěstí, byl deportován do vyhnanství nebo na nucené práce do kamenolomů. Manželská nevěra se však nevyhýbala ani mužům, ani ženám.

Ženina nevěra, nebo neplodnost byla důvodem k rozvodu. Později i touha jednoho z partnerů vzít si někoho jiného, nebo prostě odejít. V případě nevěry nebyla žena vyplácena, jestliže manželství zaniklo z mužovy vůle, dostala žena zpět vše, co do manželství vnesla a zároveň podíl na získaném majetku a zabezpečení pro děti a tzv. rozvodovou pokutu. Když manželství opouštěla žena z vlastní vůle, vzala si zpět svůj majetek a podíl na společně získaném.

Pokud se týká samotného pohlavního aktu, o svou potřebu si otevřeně řekli jak muži, tak ženy. Mimo to, v Egyptě byla rozšířena homosexualita, zoofílie, pedofílie, nekrofílie a další.



Smrt

Smrt i před tisíci lety znamenala smutek a pláč a neměnila na tom nic ani obrovská víra starých Egypťanů v posmrtný život. Ačkoli se někteří autoři, v souvislosti s mumifikací a magickými formulemi, domnívají, že Egypťané věřili v návrat zpět do svého těla a života, který kdysi opustili, domnívám se, že se jedná o mylnou interpretaci. Texty totiž jasně dokazují, že Egypťané nevěřili na vrácení se mrtvého na tento svět: "... Nikdy již nevstoupíš na zem, abys spatřil sluneční světlo ...". Jejich víra byla mnohem hlubší a složitější, ale to bychom se pouštěli na příliš tenký led. Co se týká stáří egyptské populace, můžeme v odborné literatuře najít mnoho různících se údajů. Obvykle se odborníci snaží pracovat s průměrným věkem. A tak se můžeme dočíst, že průměrný dožitý věk byl u mužů 27 let a žen 22 let, nebo 39 a 35 let. Jaký tedy byl věk osob, které přežily všechny dětské choroby a nestaly se potravou dravé zvěře? Ideální věk podle samotných Egypťanů byl 110 let. Tohoto stáří se samozřejmě dožil jen málokdo, z dochovaných záznamů známe pouze čtyři osoby, které se dožily tohoto stáří: Ptahotep (vezír krále Džedkareho), Pepi II. a ještě dva šťastlivci. Podle většiny studijí se muži dožívali asi o pět let déle než ženy. Důvodem byly pravděpodobně časté a leckdy velmi složité porody, které ženu neobyčejně zatěžovaly. Věk průměrného egyptského "starce" se tedy pohyboval někde okolo 50 - 55 let.

Ukázka obřadu mumifikace

Aby duše zemřelého mohla dále žít, musela být zachována jeho tělesná schránka. K tomuto účelu vyvinuli Egypťané složitý proces mumifikace, který ve své nejdokonalejší formě trval 70 dní. Samotná mumifikace, její postupy a používané nástroje a látky, se postupně vyvíjela. Své dokonalosti dosáhla někdy ve Střední říši, koncem Nové říše a hlavně v období Ptolemájovců pak výrazně upadala. Způsob mumifikace záležel i na majetnosti dotyčného, resp. pozůstalých, kteří za službu platili. Nejdražší a nejsložitější způsob mumifikace si ve zkratce uvedeme. Tělo bylo nejprve důkladně omyto a odchlupeno. Následně pomocí speciálního nástroje a roztoku byl odstraněn mozek proraženou čichovou kostí. Potom byly odstraněny vnitřnosti z dutiny břišní a hrudníku, a to malým otvorem vedeným v levém podžebří. Na svém místě muselo zůstat pouze srdce. Vyjmuté vnitřnosti byly po očištění a vysušení uloženy v tzv. kanopách, což byly jakési kamené nádoby tvaru váz s kamenným víkem. Někdy byly vnítřnosti ukládány do dřevěných skříněk, či rakviček a později baleny do látky a buď ukládány zpět do dutiny břišní, nebo mezi stehna mumie. Po vyjmutí vnitřností následovalo vysoušení těla pomocí pytlíků s natronem, kterými bylo tělo vyplněno a kolem dokola obklopeno. Spolu s natronem, absorbujícím vlhkost, urychlovalo vysoušení slunce a někdy i oheň. Doba vysušování byla pravděpodobně 30 dní. Po vysušení bylo tělo očistěno palmovým vínem s kořením a nakouřeno kadidlem. Dutinu lebeční zaplnili pryskyřicí a těloUkázka obřadu mumifikace vycpali plátnem napuštěným pryskyřicí, hlínou s pískem, pilinami nebo slámou. Někdy vkládali do očních důlků umělé oči ze skla, kamene, dřeva, kosti nebo jen látky s naznačeným okem. Následně byla hlava natírána olejem a tělo parfémováno. Pak tělo zabalili do látky, ovázali prsty a u krále na ně nasadili zlatá pouzdra. Pak opět potřeli hlavu olejem a ovázali ji obinadly a znovu natřeli olejem. Následně obinadly omotali končetiny a tělo. Jednotlivé vrstvy obinadla natírali pryskyřicí a někdy mezi ně vkládali amulety. Toto byl nejdražší způsob mumifikace, který byl u krále dokončen ještě zlatou posmrtnou maskou. Levnější verze mumifikace se obešla bez vyjmutí mozku a vnitřní orgány byly místo vyjmutí rozpuštěny roztokem cedrového oleje, nalitého do řitního otvoru. Třetí nejlevnější forma mumifikace spočívala pouze v omytí těla a vysušení natronem.

Následovaly akty obětování a pohřebního průvodu, který obsahoval přísně dodržované náležitosti. Když průvod dorazil ke hrobu, započal kněz s obřadem očišťování a obřadem otevírání úst, který měl oživit všechny smysly zesnulého. Následovala řada obětí a uložení rakve na své místo. Nakonec byla na své místo uložena i pohřební výbava. Zemřelému byla pak pravidelně prováděna úlitba a přinášeny oběti. Faraónům byly vystavěny zádušní chrámy, které měly svůj stálý personál, který se staral o chod chrámu a o denní přinášení obětí.