V místnosti panovalo příjemné šero a nedoléhali tam žádne zvuky zvenku. Slyšet bylo jen přerývaný dech nemocného člověka. Lékař se ptal, nemocný odpovídal, pak lékař vyšetřil tlukot srdce, pulz a když se napřímil, řekl: "Je to nemoc, kterou znám a budu léčit...".
Formulace, kterou se začínal boj s nemocí nebo zraněním pacienta. Svět byl dlouho přesvědčený, že medicínu a  lékařství "vynalezli" Řekové a jejich bůh Asklepios. Jenomže první, kdo postavil touto teorii na hlavu, byl právě Řek - historik a poutník Herodotos, který navštívil "klenot Nilu" okolo roku 450 př. n. l. a zanechal nám první ověřitelné zprávy o medicíně, starší jako ty řecké; o lékařích, kteří léčili už v dobách, kdy Řecko ještě ani neexistovalo. Přinesl zprávy o medicíně a lékařství starověkého Egypta.
Člověk odjakživa toužil po dlouhověkosti a aby se jí skutečně i dožil, musel o sebe dbát. To obnášelo starat se o sebe, věnovat se svému tělu a jeho zdraví – vždyť život bez těla je celkem nemožný. Tělo ale ne vždy naslouchá prosbám a přáním člověka. I když by rádo, někdy to jednoduše nejde. A právě pro tyto případu je tady medicína a farmacie.
Ne jinak tomu bylo i v říši faraónů. Lékaři se vzdělávali v chrámových školách, kde se důkladně připravovali na své povolání. Před uvedením do reálné praxe museli absolvovat povinnou studijní praxi a studium bylo završené zkouškou praktických a teoretických poznatků získaných během studií. Lékař neskládal zkoušku jen z vědomostí o lidském těle, ale i z léčebných postupů nebo z přípravy léků a léčiv.
Lékař jako takový neléčil všechno. Neboť ani lidské tělo není všude stejné, ani jeden lékař nemůže léčit všechno. Z toho se vyvinula potřeba specializace. A tak se vyprofiloval nejen odbor všeobecné lékařství, jehož "specializace" byla považovaná za velmi náročnou, ale i chirurgie, stomatologie, gynekologie nebo interna. Nad hygienickou a zdravotní situací v kraji bdělo kolegium lékařů pod vedením hlavního lékaře království, který se zodpovídal přímo faraónovi a byl zároveň i jeho osobným lékařem. V určitých obdobích lékaři dokonce bezplatně zabezpečovali i antikoncepci a vypracovávali koncepci regulace obyvatelstva. Vyplývalo to z praktické stránky života – mnoho obyvatelstva znamenalo zvýšené výdaje v době neúrody, nebo hospodářských výkyvů, protože stát byl povinný zabezpečit přiměřenou dávku pro ty, kteří byli v nouzi (což byli převážně chudí lidé). Ani používaní kadidla nebylo pravděpodobně náhodné. Mimo výrazného aroma obsahovalo kyselinu karbolovou, která výrazně působí jako antiseptikum. Lékaři a hygienici zavedli umývaní se po jídle, nebo po pohlavním styku.
Postrachem pro lékaře byl legendární panovník Ramesse II., který trpěl na různé zubní neduhy a při své vytíženosti a nedostatku času na jejich léčbu, to prý přivádělo ne jednoho zubaře k zoufalství. Lékaři velmi úzce spolupracovali s farmaceuty a ... zahradníky a včelaři. Zahradníci pěstovali mnohé rostliny nevyhnutelné pro léčbu a prevenci a dodávali je do laboratoří, kde z nich připravovali potřebné přípravky. A med byl považovaný za slzy bohů a velmi vzácnou a důležitou složku léčiv a stravy a požíval úctu nejen u odborníků, ale i obyčejných obyvatel. Úctě se těšil i posvátný pták Ibis ztělesňující boha Thovta.
Knězi a lékaři byli ovlivněni Nilem a za základ lidské fyziologie chápali Nil a jeho systém kanálů. Když se, podobně jako u Nilu, vyskytly poruchy nebo nepravidelnosti vyplývající z nedostatečnosti, nebo naopak nadbytečnosti, znamenalo to pro tělo problémy.
Dlouho se věřilo, že starověcí Egypťané si své poznatky z medicíny odevzdávali ústně, až Flavius Clemens (200 let př. n. l.), zakladatel křesťanské školy v Alexandrii, tvrdil, že: "Když prý začala éra Staré říše, shromáždili knězi všechnu moudrost do 42 svatých tajných knih. Mimo to, tam bylo i 6 knih o lékařských poznatcích z anatomie, fyziologie, farmacie, chirurgie a ženských chorob". Vědci a egyptologové o tom pochybovali. Protože kdyby něco takového existovalo, tak už by museli na něco natrefit. Alespoň na maličkost. Ale zatím nic, nic a ještě jednou nic. Až jednou v Luxoru...

papyrus EBERS

Začalo to poměrně nevinně a nevypadalo to nijak zvláštně. Georg Ebers koupil v roce 1873 v Luxoru papyrus, svitek, dlouhý 20,23 m se 108 hustě popsanými odstavci, každý po 20 - 22 znacích. To ale ještě Ebers nevěděl, že před ním už tento papyrus měl v rukou Edwin Smith, ale Smithovi se papyrus nezdal a odmítl ho. Když se Ebers začetl do textu papyrusu stálo v něm: "Tady začíná kniha léčení všech částí lidského těla..." Udivený Ebers nemohl odtrhnout oči od fascinujícího textu. Na druhé straně papyrusu bylo podle datumovaných zápisků možno usoudit, že tento papyrus bol napsaný nejdříve v roce 1585 př. n. l. Do tmavých a spících hlubin tajem opředené oblasti začaly pomalu ale jistě pronikat první paprsky poznání. V roce 1875 vydal Ebers knihu "Papyrus Ebers, hermetická kniha o léčivých Egypťanech v písmu hieratickém".

papyrus HEARST

Objevený v r. 1899 v Horním Egyptě a dlouho setrvávající v soukromých sbírkách; dostal jméno po Phoebe Hearst, která ho odkázala Kalifornské univerzitě (USA). Papyrus byl dědictvím po otci, který byl jeho nálezcem. V papyrusu se vzpomíná takovéto zaklínání nemocí: "Ó duchu, mužský či ženský, co se ukrýváš... v mém mase, v těchto mých údech, jsi tajný... donesl jsem toto lejno. Chraň se ty zákeřníku... Zmiz..."

papyrus KAHUN (gynekologický papyrus)

V roce 1898 Flinders Petrie nachází v Kahuně 3-stranový fragment z nepoměrně rozsáhlejšího díla. Kahun byl postaven asi v roce 2200 př. n. l. a zničen o sto let později, takže nalezený dokument byl nepochybně velmi starý. Šlo o lékařskou učebnici, na jejíž 1. Straně bylo 17 lékařských pouček začínajících slovy: "Lék pro ženu, která trpí na...". V Londýně Petrie zjistil, že papyrus hovoří výlučně o ženských chorobách. Od té doby se tento papyrus jmenuje gynekologický papyrus Kahun. Popisuje nejen poruchy močového měchýře, zápaly žil, ale vyskytly se i názory, že také rakovinu. Už tenkrát dokázali nejen popsat, ale i léčit krvácení, poruchy cyklu, opuchliny, zápaly v podbřišku, poruchy polohy dělohy, o které se hovořilo, že je ji třeba uložit na původní místo.

papyrus SMITH

Edwin Smith (USA) - papyrus po něm získal pojmenování v roce 1862. Papyrus pocházel z hrobu v Thébách a jeho délka je 4,68 m. Smith uměl číst staroegyptštinu, ale nepokusil se ani o překlad textu, ani o jeho uveřejnění. Po jeho smrti v roce 1906 jej dcera darovala New York Historical Society a ti jej dali přeložit. Překládal jej Henry James Breasted, který vedl vykopávky v Egyptě a Súdánu a založil orientalistický ústav na Chicagské univerzitě. Papyrus Smith byl napsán asi v roce 1550 př. n. l., ale evidentně šlo o opis staršího, už existujícího textu. Slova, která obsahoval tento papyrus se totiž vyskytovaly už v období Staré říše. Překládat jej začal v roce 1920 a tento překlad dokončil o 10 let později.
E. Smith dokázal, že Egypťané trpěli i na zápal pohrudnice a objevil v játrech mumie z 21. dynastie žlučové kameny a potvrdil, že ve starověkém Egyptě se vyskytoval zápal slepého střeva (typické srůsty) a některé mumie se vyznačovaly příznaky střevních poruch, zácpou a hemeroidy. Příliš mnoho jídla, nevhodné stravování - to všechno vedlo už u starověkých Egypťanů k poruchám trávení, což potvrzují i malby a kresby žen zvracejících jídlo (při hostině stál za každým hostem sluha s nádobkou pro případ, že by vznešenému návštěvníkovi udělalo nevolno). Ruffer, Smith a W.R. Dawson zjistili, že Egypťané znali i ledvinové nemoci, což dokazují ledvinové abscesy a scvrklé ledviny – smrtelný následek chronického zápalu ledvin. Papyrus Smith je označovaný také jako učebnice chirurgie z období cca 2500 - 2000 př. n. l. a nachází se v ní i kapitola "Lékařovo tajemství – Vědomosti o pohybech srdce a vědomosti o srdci". Celkem obsahuje min. 48 pouček, každá rozdělená takto:

• popis nemoci
• diagnóza
• prognóza
• předepsaná léčba

První čitelnější překlad papyrusů Ebers a Smith udělal B. Ebbel v roce 1937. Kompletní překlad následovat v roce 1957, autory jsou Herman Grapow, Hildegard vo Deines a Wolfhard Westendorf. Papyrusy Ebers a Smith byly opisy mnohem starších učebnic tehdejší chirurgie, interní medicíny a farmacie.

BERLÍNSKY papyrus (Papyrus Berlin)

279 řádků, pravděpodobně lékařské recepty z období let cca 1350 - 1200 př. n. l. nalezené v Sakkáře Němcem H. Brugchom. Zabýval se i líčením dětských chorob a popisuje i léčbu popálenin.

Léky a léčiva bylo potřeba nevyhnutelně starostlivě uschovávat a při aplikaci i odměřovat. Špatně odměřená dávka léku mohla být neúčinná, nebo mohla být velmi nebezpečná. Jednotkou váhy bylo 1 Ro, což byla 320-na části nádoby, cca 1 polévková lžíce. Lékaři a farmaceuti si starostlivě zapisovali použité dávky léků a léčiv, k připraveným lékům přikládali papyrus – recept, jak často a v jakých dávkách lék užívat.

Postupy a zákroky

Antikoncepce

Akátové trní rozetřít, smíchat s datlemi a medem, rozdrtit a vsunout hluboko do lůna. Dnešní vědci zjistili, že akátové trní obsahuje druh živice, který ve vodních roztocích tvoří kyselinu mléčnou, která je i dnes součástí gelů proti početí. Egypťanky, které chtěly zabránit početí, se takto snažily chránit. Prostředek to byl vysoce účinný a velmi využívaný, a to nejen v domech piva.

Gravidita

Těhotenský test není vynálezem moderní doby. Už ve starověkém Egyptě věděli, že "pokud chceš vědět, zda žena bude rodit " je potřeba se řídit tímto: "Musíš dát do látkové kapsičky zrnko pšenice a ječmene. Žena musí denně vylučovat svou vodu na kapsičku. Když obě dvě vzklíčí, bude rodit, pokud vzklíčí ječmen, porodí děvčátko, pokud pšenice, porodí chlapečka. Pokud nevzklíčí nic, nebude rodit (překlad Eric Iversen). Že to nejsou nesmysly dokázal v roce 1933 německý lékař Julius Manger při pokusech, kdy se potvrdilo, že moč gravidních žen skutečně podporuje růst pšenice nebo ječmene, protože obsahuje specifické látky a hormony (HCG).

Porod

Za přirozený způsob poroku se považovalo rození v podřepu, v tzv. porodní místnosti, která byla vybavená jednoduše, ale účelně. Byly v ní cihly, navršené v určitém odstupu vedle sebe. Šlo o jednoduchou, ale účinnou porodní stoličku zabezpečující dostatek prostoru mezi lůnem rodičky a zemí, aby mohl novorozenec pohodlně vyklouznout. Z cihel bylo i lůžko, na které ukládali novorozence, kterého umyli a přestřihli jeho pupeční šňůru.

Obřízka

Vykonávali ji z hygienických důvodů, což dokazuje i nález malby a dobové záznamy. Předcházeli tak nepříjemným infekcím a problémům s tím spojeným.

Srdce - centrum organismu

Egypťané znali srdce a jeho čerpací pohyby a považovali to za velmi důležitý údaj při léčbě anamnéze pacienta. Měření tepu (pulsu), pozorování činnosti srdce, tvořilo součást vyšetření pacienta.
Počítání prsty - aby se dal rozpoznat chod srdce. Jsou v něm cévy ke každému místu v těle. Věděli o existenci "kanálů a kanálků" vedoucích z/do srdce. Kanál (-ek) ve staroegyptštině = METU. Ze srdce vycházely tyto metu:

• 4 do hlavy a nosu
• 4 do uší
• 6 do ramen
• 6 k nohám
• 4 k játrům
• 4 k plícím a slezině
• 4 ke konečníku
• 2 testes (semeníky)
• 2 k měchýři

Lékařská pomoc mezi zeměmi

Když byl Amenhotep III. (18. dynastie) velmi nemocen, obrátil se se žádostí o pomoc na Říši Mittani a jejich bohyni Ištar. Renomé jeho lékaře, hlavního lékaře říše, Nebamona, prý dokonce přesahovalo hranice říše a ne jeden bohatý cizinec neváhal mířit svou cestu za ním, aby mu pomohl v jeho nemoci.
Dům zdraví - Řekové a jejich bůh Asklepios (ztotožňovaný s Imhotepem) neboli s touto myšlenkou první. Už staří Egypťané zřizovali stavby, kde pobývali nemocní, omámení opiem nebo blínem, aby uvěřili, že se potkali se samotným uzdravujícím bohem nebo že se vyléčili. Příkladem toho je nádvoří chrámu na ostrově Philae.

Pitva

I přes naše domněnky, neprováděli knězi ve starověkém Egyptě pitvu. Své poznatky a zkušenosti o lidském těle nepochybně získávali při balzamování nebožtíků, kdy měli možnost se s ním obeznámit a tyto poznatky jim vydatně pomáhaly při léčbě.

Otevírání cév

Důkazem je nález nástěnné malby v hrobce písaře Userhata (18. dynastie). Malba zobrazuje lékaře, nebo jeho pomocníka, který nemocnému přikládá pijavice z misky stojící na zemi.

Zkouška zrakové ostrosti

"Re posadil Hóra, který měl jedno oko poraněné, před světlou stěnu, byla na ní namalovaná tenčí čára a vedle ní větší černé prase. Re zaclonil nepoškozené oko, zaměřil Horův pohled na čáru a zeptal se, zda ji vidí. Když Hór nepřikývl, obrátil Re jeho podled na černou svini. A Hór svini viděl. Pak bůh Re věděl, že Horův zrak se přece jen častečně zachová."

Čím teda trpěli a proti čemu bojovali už starověcí Egypťané?

Angína pectoris – když vyšetřuješ člověka trpícího na žaludek, bolí ho rameno, hruď a dokonce i bok. Potom si řekni - sama smrt se k němu přibližuje. Říká se o angíně pectoris a tento text je pravděpodobně narážkou na úzkost, která je průvodním jevem při křečích koronárních cév.

Apendicitida (zápal slepého střeva) – když lékař prohlíží nemocného trpícího bolestmi v životě a uvidí, že bolest SAD se drží v pravé dolní části břicha, ynamená to, že chorobné lástky se nashromáždily na tomto místě a vytvořili bouli."

Arterioskleróza – byla prokázána zkoumáním nalezených mumií z období 2000 let př. n. l. Slavní panovníci 18. a 19. dynastie (Amenhotep III. a Ramesse II.) trpěli různými formami arteriosklerózy, od kalcifikácie (zvápenatění) až po ulcerácii (zvředovatění). Rozbory dokázaly, že Ramesse II. pravděpodobně zemřel na následky těžké arteriosklerózy.

Artritida - nejen kloubů, ale i zad (těžce deformovala záda - hlavně u rolníků a hrnčířů).

Bilharzie - sir A. Ruffer v roce 1909 oznámil, že v zachovaných ledvinách mumie našel zvápenatělé vajíčko červa bilharzie. Ruffer změkčil mumii vložením tkáně do roztoku 30% alkoholu, 50% vody a 20% sodného roztoku, aby jim, pokud se dalo, vrátil původní konzistenci.

"Tzv. Bobkovitá stolice" - uzlovitá forma stolice, vyvolávaná zácpou. Je pokládaná za symptom poruch vegetativního nervového systému, vyplývajících z hektického životního tempa.

Čelisti a dásně – díky návykům a zlozvykům měli Egypťané velmi často problémy s chrupem. Mnohé mumie se vyznačovaly přímo katastrofickým stavem chrupu. Zářivým příkladem je např. Ramesse II.

Hernia (kýla) – když uvidíš opuchlinu na břišní stěně, polož na ni prsty, potom si prohmatej břicho, to co se nafukuje při kašli... Už kdysi tedy věděli, že kašlajícímu se při kýle vzdouvá oblast nad žaludkem, a to se stalo orientačním bodem pro určování možné diagnózy.

Infekce - vypalovali rány kvůli dezinfekci. Sepse (infekce ran) ohrožovala i Egypťany. Egyptští lékaři ji nejen popsali, ale i načrtli řešení: "Když prohlížíš muže, který má neobvyklou ránu... a táto rána je zapálená... proud horka vyzařuje z otvoru rány do tvých rukou, okraje rány jsou červené a tento muž je právě proto horký, díky tomu si řekneš nemocný s anomálií rány... nemoc, kterou léčím. Musíš mu připravit ochlazující prostředky, abys vytáhl horečku... Listy z vrby... Listy z vrby obsahují látku - kyselinu acetylsalicilovou, která významně napomáhá při léčbě infekce a zahání horečky.

Ledvinové kameny - Smith a Davison našli i ledvinové kameny - původců tak bolestivých kolik. Našli i důkazy těžkých poruch látkové proměny - známky pakostnice.

Migréna (nemoce poloviny hlavy) - dnes tak "populární" migréna trápila i starověké Egypťany, jak dokazuje papyrus Ebers.

Močové kameny - Flinders Petrie našel v pánvi kostry z nejstaršího egyptského období močový kamen.

Nemoci přehybů a svalů - například jimi trpěli cihláři, rolníci, při stavbě zavodňovacích kanálů, hrobek a pyramid.

Obezita – díky neomezování se v jídle a jiných podobných radovánkách, nebyla ani obezita výjimečným jevem. Mezi obézní patřily i slavné osoby - Thutmose II., Amenhotep III. či Ramesse II.
 

Oční choroby

• zápal spojivek
• laukóm (bílá jizva v rohovce)
• šilhavost
• vrůst řas dovnitř
• chorobné slzení
• rohovkový vřed
• noční slepota
• zápal duhovky
• sivý & šedý zákal
• trachóm - obávaná zdlouhavá a nakažlivá oční nemoc, která v 50% vede k slepotě. Uměli ji však léčit, tedy alespoň se pokoušeli – kamencem nebo měděnou tyčinkou.
• zápal oka – léčil se nanášením zelených a černých očních mastí nebo pasty z leštěnce olovnatého, uhlí, soli a roztoků mědi, myrty a jiných živíc. Takováto směs měla vynikající protizápalové účinky. Supí osten byl výborným prostředkem pro nakapávání do oka.

Poranění zad – nejen, že je uměli popsat, ale i léčit. Doporučeno bylo nehýbat se, aby s jim neuškodilo, než se jejich stav začne léčit.

Rakovina – není nemocí dneška. Už 3000 let př. n. l. znali i jednu z jejich nejtěžších forem - osteosarkom, čili zhoubná kostní rakovina. Potvrdili to E. Smith a W.R. Davidson na kostech mumií z 5. dynastie.

Rozevřené rány – Egypťané věřili, že rány mají křídla (okraje rány) a ústa (střed rány). Rány stahovali lanovými pásky namočenými do šťáv nebo na ně přikládali čerstvé maso a na to přiložili obvaz. Věřili, a to se i potvrdilo, že maso zabraňuje krvácení a stahuje ránu k sobě.

Spinální dětská obrna (SDO) - dochovala se i prosba Egypťana Rumu (cca 18. až 20. dynastie), který chtěl poprosit o pomoc bohyni Ištaru, původně asýrskou bohyní mj. i lékařství. Rumu ničila těžká nemoc, která mu dovolovala chodit už jen s holí. V roce 1900 J. K. Mitchell (USA) zkoumal kostru mumie s levou nohou kratší cca o 8 cm. Po důkladném výzkumu vyslovil tezi: "spinální dětská obrna", tedy SDO. To vyvolalo obrovskou bouři nedůvěry. Ale v roce 1910 W.R. Davidson a jeho dva kolegové obhájili, že Ruma v dětství nepochybně překonal SDO.

Tuberkulóza (TBC) - figurka hrnčíře (cca 2400 př. n. l.) vyobrazeného s vykuleným obličejem a trčícími žebry - jednoznačné symptomy TBC. Ruffer dokázal přítomnost gramu negativních a gramu pozitivních tyčinek - stafylokoků - u mumií v játrech a plících. Původ TBC však nenašel, má totiž takovou vlastnost, že zmizí krátce po smrti své oběti. A navíc bol počet zachovaných plic velmi nízký, aby bylo možné spolehlivě poukázat na výskyt plícní TBC. U Asuánu tehdy vykopali hliněnou postavičku z nestarší egyptské éry. Na těle modelu byly také typické syndromy určitého druhu TBC, proto už výzkumníci nepochybovali - muž, který byl modelem, nepochybně trpěl na tuberkulózu zad. V roce 1910 při Rufferovým vyšetřovaní mumie Amonova kněze Nesperehapa (1100 př. n. l.) zde objevil nejen typické TBC změny na zádech, ale v bederním svalstvu našel hlubokou jámu po abscese a typický příznak hrnčířské nemoci - nahromadění TBC hlíz pod určitým bederním svalem. V plících mumie z 20. dynastie se našel uhelný prach, což se dodnes nepodařilo uspokojivě vysvětlit.

Uchedu (nákaza, otrava) - za obzvlášť nebezpečné se považovalo ucpání střevních metu, o čem svědčí i fakt, že na faraónském dvoře byla i funkce "strážce královského konečníku".

Varix (křečové žily) – cévní boule vyboulená v mnohé uzly, jakoby nafouknutá větrem...

Vehedu - látky vyvolávající bolest, chorobné látky, které se do těla mohly dostat zvenčí (přes uši a nos) a vyvolávat zápaly, horečky...

Výtok z pohlavních orgánů - u beduínů a nomádů žijících v Egyptě platilo, že tehdy byl člověk prohlášený za nečistého a musel ven z tábora, s ním i jeho "nečisté věci" a každý, kdo se ho dotkl.

Zlomeniny – uměli je nejen napravovat, ale i dlahovat. Dlahovali je zkroucenými kousky kůry. Sádrování - lanové obvazy namočené do kaše z gumové šťávy nebo asfaltu.

Zuby - Ramesse II. zároveň trpěl i nepříjemnými bolestmi zubů. Bolesti mu způsobovaly hnisavé ložiska v zubech. Stomatologická chirurgie měla své pevné místo už v této době. Dokazují to i dvě uměle vyvrtané dírky v zubech, které měly zabezpečit odtok hnisu a úlevu pacientovi.

Čím bojovali proti nemocím a zraněním?

Ne všechny ingredience potřebné pro léčbu se nacházely přímo v Egyptě. Ty, které se dovážely, byly předmětem výměnného obchodu. Do Egypta přicházely složky léčiv a za hranice odcházelo zlato a šperky. Takto se spolupracovalo z kupci a obchodníky z Byblosu.

Výměšková lékárna – Netradiční součástí očních receptů byly i takového ingredience: mušina, trus pelikána, lidská moč, trus ještěrky, výměšky dítěte, trus gazely; nejčastěji se ale připomíná krokodýlí trus. Moderní vědci to nazvali "výměškovou lékárnou". Směs výkalů se používala i na přetrvávající trachom. Sušené a rozemleté výkaly se smíchaly s očními mastmi nebo medem (nejlépe s kvasícím medem). Močí se vymývaly oči, bahno a hlína sloužili jako obvaz. Výzkum potvrdil, že moč i stolice působí antibakteriálně. Papyrus EBERS uvádí 55 receptů na vnější užívání (jde o recepty, ve kterých moč a výkaly tvoří důležitou součást). V některých preparátech se dokonce výslovně specifikují typy močí a výkalů. Každý tvor vylučuje specifické výkaly obsahující antibakteriální látky, přesně tak, jako bahno a půda. V tomto papyrusu se také připomíná "zlá nemoc" - rozličné formy těžkých průjmů, úplavice, tyfus, cholera, krvavá enteritida.

Chléb v rozkladu - pečený z nahrubo rozemletého obilí, vysoce účinný proti střevním nemocím, nemocím močového měchýře a hnisavým ranám.

Pivní kal – důležitý základ vnitřních medikamentů, pudr z jeřabiny zase sloužil jako "vysávač" exudátů ze zápalů.

Rybí žluč nebo rozemletá hovězí játra - pomáhali (a dnes to také není jinak) při očních zápalech. Uvedené substance totiž obsahují obranné látky proti infekci. Ochranou očí před větrem z pouště, přinášejícím mnoho nepříjemností pro oči, a sluncem, byla kosmetika na oči - linky a nátěry okolo očí.

Prevence proti hmyzu - tkaná hustá rybářská síť.

Prevence proti malárii - česnek, cibule, ředkvička, které obsahují raphanin, allicin a allistatin, účinné látky proti baktériím a zárodkům úplavice, tyfu či cholery.