Mnohé národy po celém světě uchvátila myšlenka na stavbu pyramid. Pyramidy najdeme nejen v Egyptě, ale i ve střední a jižní Americe a v Asii. Nikde na světě však nedosáhly tyto stavby tak monumentálních rozměrů a jejich stavitelé takové zručnosti jako v Egyptě. A právě proto byly a jsou egyptské pyramidy již od dob antiky považovány za div světa.

Pyramid můžeme v dnešním Egyptě nalézt přes jedno sto (v současnosti je jich známo 108). Ne všechny vypadají tak, jak je známe z fotografií. Řada z nich je polorozbořená a z některých zůstaly jen základní kameny vystupující z písku. Příčinou leckde bývá špatné konstrukční provedení stavby, svůj otisk zanechal i zub času a v neposlední řadě člověk, když kamenné kvádry a obložení použil jako levný stavební materiál a to nezřídka již několik málo let po jejím dokončení. Některé pyramidy zmizely úplně a některé na své znovuobjevení ještě čekají. Slovo pyramida se odvozuje z řeckého slova pyr, jež znamená oheň. To bylo odvozeno podle tvaru pyramid - tedy jednoduchého jehlanu, který vytváří plamen ohně (tvar pyramid však není vždy pravidelný jehlan - Džoserova pyramida a některé další jsou tvořeny několika stupni, odtud stupňovitá pyramida a některé pyramidy mají zalomené stěny). Zcela jinou kapitolu představují pyramidy Mexické, kde se nachází i pyramida kruhová. Ty staří Řekové neznali. Další možný původ tohoto slova je opět z řeckého slova pyra (pohřební hranice, hrob). Sami Egypťané nazývali pyramidu slovem mr (mer) a dnešní Egypťané al-háram. Egyptské pyramidy byly stavěny jako velkolepé hrobky faraónů a to ještě za jejich života. Ne vždy se však jejich dostavba podařila ještě před panovníkovou smrtí. V takovém případě byla stavba odkázána na milost a nemilost faraóna nastupujícího. Leckdy proto zůstala pyramida nedostavěna. Postavit pyramidu, jakožto posmrtný monument, se v Egyptě stalo zvykem až v tzv. Staré říši (cca 2635 - 2130 př. Kr., 3. - 6. dynastie). Do této doby (tedy v době Archaické, 1. - 2. dynastie, 3100 - 2635 př. Kr.) si faraón nechával vystavět hrobku, která sestávala z podzemní a nadzemní části. Rozlišujeme zde stavební styl hrobek na pohřebišti v Abydu a v Sakkáře. Podzemní část hrobek v Abydu tvořila pohřební komora a místnosti s uloženou pohřební výbavou, která měla za úkol usnadnit faraónovi posmrtný život. Nadzemní část sestávala z písečného rovu, kamenné ohradní zdi a dvou kamenných stél před průčelím hrobky. Ohradní zdi pak byly obklopeny tzv. vedlejšími hrobkami panovníkových manželek a služebnictva. Jejich počet mohl dosáhnout i několika set. Sakkárské pohřebiště bylo stavěno v poněkud jiném architektonickém duchu. Stejně jako v Abydu byla podzemní část tvořena pohřební komorou a místnostmi s pohřební výbavou. Nadzemní část však byla vystavěna z cihel. Členěná cihlová průčelí byla obílena a bohatě zdobena barevnými vzory. Součástí hrobky byla i velká loď, v níž duch zemřelého panovníka odplouval na onen svět. Podle svého tvaru - hliněné lavice, se Sakkárské hroby nazývají z arabštiny - mastaby. Teprve později za vlády faraóna Džosera se v Sakkáře začalo s novým typem hrobek - pyramid. Svou pyramidu si později v Sakkáře nechala vystavit celá řada faraónů. Ta nejlépe dochovaná a nejznámější je však právě ta nejstarší - Džoserova stupňovitá pyramida.

Sakkára byla pohřebištěm pro elitu nedalekého hlavního města starověkého Egypta - Memfidy a to již od první dynastie, přibližně od r. 2920 př. n. l. (našli se zde však i prehistorické nálezy). Své jméno získala Sakkára podle arabského kmene Bení Sokar, který se v její blízkosti usídlil v pozdním středověku. Shodou okolností se Sokar nazýval i staroegyptský bůh mrtvých, který byl zároveň bohem Memfidského pohřebiště. Sakkára je největší královské pohřebiště, je zde pochováno 15 faraónů, celá řada princů a princezen, vysocí hodnostáři a kněží ze všech období egyptských dějin. Mimo lidských hrobů se v Sakkáře nalézají hroby milionů mumifikovaných zvířat např. jestřábi, paviáni, sokoli a dokonce i některé druhy hmyzu. Sakkára je jak nejrozsáhlejším místem vykopávek v Egyptě, tak i největším archeologickým pracovištěm na světě.

Prvním faraónem, který si nechal vystavět hrobku typu pyramidy, byl Necerichet známější spíše pod jménem Džoser (jméno Džoser se vyskytuje až v textech z doby Střední říše). Džoserova stupňovitá pyramida (v Sakkáře), jak je tato pyramida nazývána, představuje jakýsi zlom v egyptské architektuře. Nejenže znamenala nový typ hrobky, ale zatímco do této doby byly hlavním stavebním materiálem cihly z bahna, slámy, rákosu a dřeva, na stavbě pyramidy a celého hrobového komplexu bylo poprvé v rozsáhlém měřítku užito vápence. Šestistupňová pyramida má obdélníkovou základnu o rozměrech 109 x 121 m a její výška je 62,5 m (původní rozměry pyramidy byly větší, neboť byla obložena hlazenými vápencovými bloky). Celý areál pyramidy, který tvořila řada staveb a chrámů, vstupní sloupová síň a záhadná Jižní hrobka, byl kolem dokola obehnán pravděpodobně 10 metrů vysokou zdí o půdorysu 545 x 278 metrů. Zeď byla "zdobena" 15-ti výklenky ve tvaru vstupní brány, z nichž pouze jeden jediný byl pravý. Celý komplex nebyl chráněn jen touto zdí, nýbrž ještě příkopem o rozměrech 750 x 600 metrů, jehož šíře činila přibližně 40 metrů (bohužel se neuvádí jeho hloubka). Stěny příkopu byly zdobeny množstvím výklenků. Nutno dodat, že vyhloubení skalního podloží z příkopu znamenalo mnohem větší pracovní úkon, než-li samotná stavba Džoserovy pyramidy. Přístupová cesta do pyramidy vedla pod zemí a v hloubce 28 metrů byla vybudována poměrně malá žulová pohřební komora. Z Džoserovy mumie se nalezly pouze nepatrné úlomky kostí, lebky a pokožky a je vůbec sporné, zda se jedná o pozůstatky Džoserovy mumie. Pod pyramidou je vyhlouben rozsáhlý labyrint chodeb, jehož délka je přibližně 1 km. Podél východního průčelí hrobky bylo vyhloubeno 11 šachet, které v hloubce asi 30-ti metrů spojovala síť dalších chodeb. Na dně šachet, či ve spojujících chodbách, byl nalezen alabastrový sarkofág, dřevěná rakev s mrtvolou osmiletého chlapce. Nejvzácnějším nálezem bylo 40 tisíc kamenných nádob (alabastr, břidlice, diorit, vápenec) uložených na dně šachet.

Zakladatelem 5. dynastie se stal syn Radžedefovy dcery Neferhotepy panovník Veserkaf. Jeho pyramida leží v bezprostřední blízkosti Džoserovy pyramidy. Dnes již moc nepřipomíná pyramidu, protože je dost zchátralá. Postavena byla z nepříliš opracovaných kvádrů a po ztrátě vnějšího obložení se sesunula (to již v Sájské době). Vchod do pyramidy objevil již v roce 1831 Orazio Marucchi. V roce 1839 provedl Perring nový výzkum a tehdy měla její strana ještě 63,8 m a na výšku 32,8 m. 
Původní vchod byl na severní straně (je však zasypaný), a tak musíme vzít zavděk šachtu, kterou vyhloubili lupiči. Pohřební komora je asi deset metrů pod základnou - na její podlaze (7,8 x 3,1 m) jsou ještě rýhy po sarkofágu, který rozbili vykradači. Po zalomeným stropem jsou zbytky vápencového obložení. V polovině vodorovné části chodby byl zátaras z červené žuly v podobě jedné padající desky. Za ní po pravé staně byla ještě komora pro pohřební výbavu.
Zádušní chrám nestál na tradiční východní staně, ale na jižní a v Sájské době bylo na jeho místě postaveno několik hrobek. Měl nádvoří lemované ze tří stran sloupy a krytou sloupovou síň se vchodem do místnosti s pěti serdaby. Západně od něho stály dvě satelitní pyramidy. Větší o straně 25 m (17 metrů na výšku) a menší o stranách 22 metrů. Větší patřila zřejmě jeho manželce a menší byla rituální.

Venisova pyramida stojí hned za JZ rohem Džoserovy ohradní zdi. Podzemní prostory zůstaly neprozkoumány až do roku 1881, kdy do nich pronikl Maspero. Systematické archeologické výzkumy vedl z Masperova pověření v letech 1889 až 1903 Barsanti a to velmi úspěšně. 
Do pyramidy vstupujeme cestou, kterou byl nesen mrtvý panovník k odpočinku, nikoliv tunelem lupičů. Chodba začíná v dlažbě před severní stranou a měří přes 30 metrů: nejdříve mírně klesá, po krátkém rozšíření postupuje vodorovně a za třemi výklenky pro uzavírací bloky ústí do čtvercové předsíně. Zde je rozvětvení - nalevo je komora s třemi výklenky, napravo pohřební komora, pod jejím alabastrovým obložením stojí sarkofág. Komora je o rozměrech 7 x 3 metry a strop je ve výšce 6-ti metrů. Poslední úsek chodby i předsíň a stěny komory jsou zlatomodře vyvedeny nápisy v hieroglyfech. Jsou vytesány do šedé hlazené žuly a zbarvené tmavomodrou barvou. Pozlacené zalomené stopy jsou posety modrými hvězdami. 
Od chrámu vedla sestupná cesta dvakrát zalomená, 6,7 metrů široká a zastřešená ve výšce 3,2 metrů. Byla vyzdobena reliéfy s válečnými a loveckými scénami a také zemědělskými a domácími pracemi. Z ohradní zdi se toho zachovalo jen velmi málo. V jejím JV rohu byla 12 x 12 m velká rituální pyramida. Severně od zdi byla mastaba manželky Chennúty, Nebety a také hrobka pro jeho dceru Iputu. 

Objevitelem zvířecích hrobů byl slavný egyptolog Auguste Mariette. Roku 1850 byl vyslán pařížskou Akademií věd do Egypta s cílem přivést co nejvíce papyrových svitků. Shodou náhod se však Mariette v různých starožitnictvích setkával s pravými sfingami pocházejících údajně ze Sakkáry. V té době byla Sakkára jen pouští se zbytky rozpadlých zdí a dokonce i dnešní symbol Sakkáry - Džoserova pyramida, ležela zcela zasypána tunami pouštního písku. Mariette znal texty Hérodota, Strabona i Diodora Sicilského a moc dobře věděl, že všichni hovoří o dávném kultu Apise. Při výletu po okolí se Mariette utábořil právě v Sakkáře a při jedné z procházek narazil na hlavu sfingy vykukující zpoza písku. Následně nalezl tabulku, kde jasně rozluštil jméno Apis. Mariette na nic nečekal, přestal se starat o svůj původní cíl v Egyptě, najal dělníky a započal s vykopávkami. Nalezená sfinga byla součástí celé aleje, z níž se jich dochovalo 141. Mariette nacházel i další tabulky s odkazy na Apisův kult, sochy bohů, sokolů a panterů, ale najít býčí hroby se mu stále nedařilo. Svého cíle dosáhl teprve na konci roku 1851. Při provádění vykopávek se pod Mariettem náhle uvolnil kámen a Mariette se propadl do podzemní komory. Když se Mariette rozkoukal a písečný prach usadil, věděl, že jeho cíl je dosažen. Před Mariettem stál obrovský sarkofág. Nebylo pochyb, že v tak velkém sarkofágu musí ležet posvátný býk Apis. Mariette v očekávání nahlédl do sarkofágu. Ať koukal jak koukal, byl prázdný. Vrhl se proto na prohledávání přilehlého labyrintu chodeb a místností. V jedné z nich objevil dalších dvanáct gigantických sarkofágů o hmotnosti přibližně 90 tun, všechny však byly prázdné. Místo toho nalezl dřevěnou rakev s mumií prince Chamvese, syna Ramesse II. Ta byla později, teprve ve třicátých letech našeho století, prozkoumána (neporušená rakev obsahovala mumii prince Chamvese se zlatou maskou a zlatou supicí s roztaženými křídly, překrývající hruď a dva zlaté řetězy s amulety). Za plátěným obalem mumie se skrývala zapáchající asfaltová hmota s úlomky kostí. Mariette se nevzdával svého cíle a neustále pátral po dalších sarkofázích a pevně doufal, že se mu podaří nalézt zapečetěný sarkofág s mumií býka. Po nálezu několika dalších prázdných se Mariettemu v září roku 1852 splnil sen. Před ním se objevily dva zcela neporušené a zapečetěné sarkofágy. Teď si byl naprosto jistý. Stál v hrobce, kterou nikdo před ním neobjevil, ani vykradači hrobů. Byla zde pozlacená socha boha Osirise a na zemi ležely pozlacené plátky z opadávajícího stropu. Dělníci s námahou odsunuli víko sarkofágu. Asi s těží si lze představit, jak musel být Mariette zklamán. Oba zapečetěné sarkofágy obsahovaly živičnou, páchnoucí hmotu s několika drobnými úlomky kostí a dvanácti neuspořádanými soškami. Podzemní prostory pod Sakkárou, v nichž Mariette marně pátral po Apisových mumiích se dnes nazývají Sarapeion. Tyto "býčí" sarkofágy (mimo víko) byly vyrobeny z jednoho kusu žuly pocházející z asi 900 kilometrů vzdálených asuánských lomů. Velká část nálezů ze Sarapea je dnes vystavena (nebo zapomenuta v depozitářích) v pařížském muzeu v Louvru. Sarkofágy podobné těm v Sakkáře se nalezly také pod Heliopolí, v Abúsíru, Baqarii, Bucheionu a nedaleko Gízy. V Abúsíru byly nalezeny dva mumifikovaní "býci".Neporušený plátěný obal mumie dával tušit senzaci. Skutečně se našla hlava býka i s rohy. Tělo mumie však archeology šokovalo. Uvnitř ležely zpřeházené kosti několika druhů zvířat. Stejně tak dopadlo i otevření druhé mumie. (V řadě publikací předních archeologů se však můžeme dočíst o krásně zachovalých nabalzamovaných mumií býků, není to však bohužel pravda!). Jedním z nejslavnějších archeologů působících v Sakkáře bezesporu byl Dr. Walter Brian Emery (1903 - 1971). Právě on objevil rozsáhlé zvířecí pohřebiště v Sakkáře, když při vykopávkách narazil na šachtu zcela zaplněnou mumiemi ibisů. Šachta však byla pouhým počátkem několika kilometrového labyrintu. Ústí z ní totiž dlouhá chodba (š. 2,5 metru, v. 4,5 metru) větvící se na padesát dalších chodeb, které se dále větví. Šokovaní archeologové zde nalezli milion a půl pečlivě vypreparovaných mumií ibisů, uložených v zapečetěných džbánech. V Sakkáře se nachází i spousta mumií paviánů, orlů, sokolů, supů a jiných dravých ptáků. Tento zvířecí hřbitov není zdaleka jediným svého druhu v Egyptě. Největší ptačí hřbitov se nachází v Tuna el-Gebelu u města Hermopolis. Zde na ploše šestnácti hektarů se skrývá podzemí "město". Tady archeologové objevili mumie ibisů, plameňáků, sokolů a paviánů. Samotných mumií ibisů zde napočítali čtyři miliony. Každá mumie byla uchována v malém sarkofágu a uložena v samostatném, ve skále vyhloubeném výklenku. Např. na slavném pohřebišti I. a II. dynastie v Abydu se nalezlo tisíce mumií psů. Posedlost Egypťanů mumifikováním naznala mezí. Mumifikovali snad úplně vše. Doposud bylo nalezeno přes dvě stě tisíc mumií krokodýlů, mumie ryb, hadů a žab, mumifikovali i např. vejce ibisů či krokodýlů, gazely a celá řada dalších zvířecích druhů. Co vedlo Egypťany k tak rozsáhlým mumifikacím nám patrně zůstane navždy nevyřešenou hádankou.