Káhira je město kontrastů. Žijí zde milióny lidí různých ras a národností, různých náboženství a různých politických přesvědčení. Vedle sebe tu žije bída a bohatství. Ve smogovém oparu zde mlčky postávají faraónské, stejně jako arabské kulturní skvosty, prastaré čtvrti s malovanými fasádami, stejně jako šedé a smutné betonové paneláky a moderní mrakodrapy. Noční Káhira je zase kontrastem mezi temnými čtvrti s několika planoucími ohni a tisíci světel neonových reklam zářícími centry káhirského života.
 

K místům, kterými se může Káhira pochlubit, patří i moderní, 186 m vysoká vyhlídková věž. Obvykle je s hrdostí zdůrazňováno, že celá stavba je výsledkem práce egyptských inženýrů a dělníků. Monumentální portál se širokým vstupním schodištěm z asuánské růžové žuly uvádí vstupní halu, která je vyzdobena barevnými okny a nástěnnou mozaikou znázorňující tradiční i současné výjevy ze života lidu. Věž má ve své kopuli otáčecí restauraci a bar pro 100 osob. Z posledního poschodí se nabízí impozantní pohled na celé město a jeho pamětihodnosti. Při normální viditelnosti lze spatřit i gízské a sakkarské pyramidy. Byla  postavena v roce 1961 tehdejším prezidentem Nasserem. Pod věží se nalézá příjemný malý park Faraónova zahrada (Pharao Garden) a několik krámků. Na východ od rozhledny se u břehu Nilu tyčí obelisk Ramesse II. V jižní části ostrova se nalézá budova opery, kulturní centrum, několik muzeí a obrovské sportovní centrum. Sever ostrova (Az-Zamálik) je pak zejména čtvrtí obchodů, zahraničních velvyslanectví a hotelů.

Další naše zastávka je jen kousíček od východního břehu Nilu v Egyptském muzeu, založeném roku 1900 Augustem Mariettem. V jeho archivech se nachází více než 120 tisíc exponátů, z nichž většina je vystavena. Ve více než 50-ti místnostech jsou k vidění nádherné kolosální sochy, různé sfingy, sarkofágy a rakve, mumie faraónů (za zvláštní příplatek), šperky, nábytek, nádoby, zbraně a samozřejmě poklady z Tutanchamonova hrobu, včetně jeho zlaté rakve a posmrtné masky. Za povšimnutí stojí i nádherný park patřící k muzeu, ve kterém je rozmístěna řada zajímavých soch. Zároveň je to jedno ze dvou míst v celém Egyptě, kde můžete volně spatřit rostoucí papyrus a mimo jiné i sochu a sarkofág zakladatele Egyptského muzea a slavného archeologa Augusta Marietteho. Budova Káhirského muzea je postavena v neo-klasicistním stylu a jejím autorem je francouzský architekt Marcel Dourgnon.

Káhirská citadela, mešita Mohameda Alího a muzeum Gouhara

Káhirská citadela představuje zbytky impozantní pevnosti postavené ve 12. století hrdinou muslimů, přemožitelem křižáckých výprav Salah Ed-din Jusuf Ibn Ajubem (Saladinem). Při výstavbě pevnosti byly převzaty některé prvky křižáckých hradů. Široké ochranné zdi, bašty a strategicky rozmístěné ochranné věže činily pevnost nedobytnou. K pevnosti byl veden rovněž v té době postavený aquadukt, který je v některých průvodcích mylně připomínán a připisován Římanům. Citadela byla po 700 let sídlem egyptských panovníků a na jejím nádvoří se v 17. a 18. století konaly velkolepé recepce vyslanců tehdejších nejbohatších států Evropy, kteří měli mimořádný zájem na obchodních stycích s touto branou Afriky.
Začátkem 19. století se na scéně Egypta objevil nadaný vojevůdce albánského původu Muhammad Alí. Dokázal využít rozporů mezi Mameluky a Vysokou portou a sám se postupně stal jediným správcem Egypta. V historii je znám jako krutý vládce, který pod záminkou slavnostní přehlídky vlákal do nádvoří pevnosti své odpůrce Mameluky a do jednoho je nechal postřílet. Současně se proslavil jako velký reformátor, který otevřel v Egyptě cestu k nástupu kapitalistického vývoje, jenž byl ovšem později zmařen jeho méně schopnými nástupci a zejména pak koloniální intervencí. Muhammad Alí dal za svého života strhnout zbytky hlavního paláce pevnosti a na jeho místě postavil podle vzoru známé mešity istanbulské nádhernou alabastrovou mešitu, nesoucí dnes jeho jméno. Mešita svou kopulovitou věží a dvěmi charakteristickými jehlovými minarety tvoří dominantu staré Káhiry. Na pravé straně za vchodem do mešity je hrobka Muhammada Alího.
Na nádvoří pevnosti se nachází Gouhara muzeum, kdysi hlavní oficiální rezidence Muhammada Alího. V muzeu je návštěvníkům přiblížena doba a podmínky života tohoto velikého reformátora. Celá architektura a vnitřní výzdoba paláce je hodně poplatná vlivu ottomanského stylu. Kromě alabastrového luxusu, který se projevoval i v koupelně, je největší atrakcí posvátný koberec "Kiswa", černý, zlatem a stříbrem protkaný brokát, který je každoročně v době náboženských poutí odvážen do Mekky a tam je jím po dobu roku přikryt svatý kámen "Kasba". O příštím shromáždění poutníků se starý koberec rozstříhá a je rozdán nejvýznamnějším poutníkům a kámen je pokryt novým kobercem.

Obdivujete-li krásy arabského stavitelství, pak si nenechte ujít procházku po ulici chalífy Mu'izz Lidínilláha, téměř na samém východním okraji Káhiry. Nachází se zde jedna z nejhonosnějších budov Káhiry – Mauzoleum sultána Kalá'úna, které je vlastně komplexem budov Mauzolea, školou (madrásou) a nemocnicí, postavených v roce 1285. V samotném mauzoleu je uchován sarkofág sultána Kalá'úna a jeho syna Muhammada an-Násira. Již z venku nás upoutá fasáda s nádhernými ornamenty, předznamenávající nádheru ukrytou za jejími branami. Interiér budov, alabastrové sloupy, mozaikové podlahy, barevná skla v oknech, kombinace různobarevného mramoru, zlata, vyřezávaného dřeva, reliéfů a maleb nutně přivádí Evropana k úžasu nad krásou, uměním a bohatstvím tehdejších stavitelů. K vidění je zde i nejstarší mašrabíja (umělé opracované dřevěné mřížoví, původně sloužící k ochraně džbánů na vodu před slunečními paprsky, které zároveň umožňovalo proudění vzduchu k uchování chladné vody) chránící oba sarkofágy. V blízkosti této mešity se nacházejí další, uveďme např. mešitu sultána Muhammada an-Násira, sultána Barkúka, dále palác emíra Beštaka a další. 

Cizinci i samotní Egypťané někdy tyto bazary dost dobře nerozlišují a víceméně je pokládají za jeden komplex. Jména obou bazarů mají historická pozadí. Muski má svůj původ ve jménu Izz al-Din Musk, který byl jedním z následovníků Salah al-Dina. Tu si připomeňme, že Salah al-Din byl Kurd ze Sýrie se na sklonku fatimovského období (969 – 1171) v roce 1169 stal vezírem. Jeho ctižádost byla korunována úspěchem po smrti posledního fatimovského kalifa v roce 1171, kdy se ujímá vlády. Založil novou dynastii Ajjúbovců (1171 – 1250). Nyní k bazaru Khan al-Khalili. Původní KHAN (zájezdní hostinec pro karavany) byl postaven v roce 1382 Amirem Garkasem al-Khalili, který byl velitelem jízdy u prvního čerkezského sultána Barquqa. Zbytky původní stavby je možno tu a tam vidět uprostřed bazaru. Jsou to nejzachovalejší orientální bazary. Jen ztěží lze ve stručnosti charakterizovat atmosféru spleti úzkých uliček doslova přeplněných malými dílnami a krámy, nabízejícími práce tradičních místních řemesel. Na samotný bazar se později napojovaly: bazar klenotníků, uličky obchodníků s orientálním kořením, sklářů, mědikovců a dalších. Celý bazar se dnes nazývá El Muski. Nabízí bohatou přehlídku dovednosti, vynalézavosti a jemnosti práce tradičních řemesel. Návštěvníkům jsou nabízeny desítky druhů originálních orientálních upomínkových předmětů včetně nádherných zlatých šperků s tyrkysovými kameny alexandrity, filigrénské práce ve stříbře, koberce arabských, perských a tureckých vzorů, původní výrobky ze skla, nejrůznější předměty z ozdobně tepané mědi, věci ze slonové kosti a kazety, vykládané perletí a stříbrem. Zážitek sám o sobě představuje návštěva v jedné z uliček prodavačů orientálních drog, koření a krámků místních výrobců voňavek. Zajímavá je vlastní práce v dílnách obyčejně otevřených do uliček. V dílnách pracují nejčastěji jen členové rodiny a umění ve zpracování se doslova přenáší z otce na syna. V zadních uličkách bazaru jsou miniaturní hutě, kde práce s mědí a sklem připomíná spíše pečení chleba. Bazar si v podstatě zachoval tvář, jakou měl zhruba před 300 lety. V sousedství je nejslavnější islámské učiliště - universita Al Azhar z 10. století. Patří nejen k největším památkám islámské architektury, ale byla po staletí duchovním centrem islámského světa a není náhodou, že právě za jejími starobylými branami vzniklo nejedno povstání proti francouzským nebo anglickým kolonizátorům Egypta.

Návštěva těchto bazarů se dá také spojit s prohlídkou okolních islámských památek.

Při východu z bazaru Khan al-Khalili uvidíme náměstí s velkou moderní mešitou s tureckým minaretem. Je to mešita Sayyida al-Hussein, která je hlavní shromažďovací mešitou Káhiry. Zde prezident a ministři konají modlitby během hlavních svátků. Na náměstí, které má shodné jméno s mešitou, se v době svátků odbývají lidové veselice.

Při pohledu doprava k Al-Azhar uvidíme baňatou mešitu s podivným minaretem zakončeným pěti nádobami – jde o mešitu Abu Dahab (otec zlata) pocházející z roku 1773.

Bezprostředně proti této mešitě je nejslavnější mešita Al-Azhar, která je zároveň i nejstarší univerzitou a nejpřednější středisko islámského náboženství. Mešita byla založena fatimovským dobyvatelem Gawharem v roce 970 jako shromažďovací mešita nově vznikajícího města al Káhira. Po stránce architektury je mešita směsí stylů všech následujících období, jelikož byla  neustále rozšiřována a přestavována. K největšímu rozšíření  došlo v 18. století zásluhou tureckého guvernéra Abdula Rahmana Kathudy, který je v malém neudržovaném mauzoleu v pravé části mešity pohřben (1776). Má tři minarety- pravý, zakončený dvěmi věžičkami, je práce sultána al-Ghuri ze začátku 16. století, prostřední, nad branou holičů, nechal postavit sultán Qaitbay (1469) a levý pochází od zmíněného Kathudy (18. století).

Od Al-azhar můžete pokračovat dozadu úzkou uličkou k zelinářské tržnici a dolů, po levé straně je mohutná budova s pruhovaným zdivem. Je to Waskala al Ghuri z r. 1504. V době Mamelucké budova sloužila jako "morel" pro karavany. Dnes je zde učiliště uměleckých řemesel.

Pokračujte dále, a po pravé straně se objeví hlavní ulice vedoucí k Al-Azhar. Z ní doleva vede úzká ulička. Hned v jejím ústí na pravé straně je Madrasa al-Ghuri. Tuto školu vybudoval předposlední mamelucký sultán al-Ghuri, který přišel o život v boji s Turky u Aleppa (Sýrie). Za povšimnutí stojí netradiční čtvercový minaret s pěti věžičkami zakončenými "bambulkami". Červená a bílá šachovnice zdobící vrchol je z dálky atraktivní, je to však jen ledabylá povrchová malba.

Naproti na levé straně je mauzoleum sultána al-Ghuri. Sultán v něm pohřben není, jelikož jeho tělo se po bitvě nenašlo. Mauzoleum slouží jako pobočka uměleckého učiliště. 

Pokud byste ulicí pokračovali, budete těsně před branou Bab Zuwayla odměněni pohledem na mešitu Červenou. Je nazvaná podle své převládající červené vnitřní výzdoby, která vyniká při západu slunce. Správně jde o mešitu Muaydovou z doby 1416 – 1420. Je to jedna z nejluxusnějších mešit Káhiry a poslední, která byla postavena s velkým otevřeným shromažďovacím nádvořím. 
K dalším zajímavostem patří vstupní krápníkové stropy, které jsou velmi dekorativní a nádherné bronzové dveře, které mimochodem byly odcizeny z mešity sultána Hassana. Uvnitř jsou dvě mauzolea, v prvním je pohřben sultán a syn, ve druhém manželka s dcerou. Vnitřek svatyně (Kibla liwan) je velmi rozsáhlý a bohatě zdobený, je zde krásné mramorové obložení a perské sloupy. Strop je nesmírně dekorativní, zlacený. Tento interiér byl ve středověku považován za nejkrásnější v Káhiře. Kazatelna je vykládána perletí a slonovinou. V pravém rohu mešity vás úzké schodiště dovede na střechu, odkud se dá v klidu fotografovat okolní hemžení. K mešitě patří dva minarety, na ten přímo na střeše mešity šlo s troškou odvahy vystoupit.
Ještě si nezapomeňte prohlédnout bránu již výše zmíněnou a to bránu Bab Zuwayla, která pochází z roku 1092. Patří do doby fatimovské a byla postavena jako součást opevnění. Brána taky sloužila jako místo popravy. Zde byl rovněž v r. 1517 pověšen poslední nezávislý mamelucký sultán Tumanbay. Poprava se obzvláště nepovedla, jelikož již stářím zpuchřelý provaz se dvakrát přetrhl.

Na jihovýchodním cípu Káhiry se rozprostírá jedna z nejchudších čtvrtí. Město mrtvých je obrovský, šest kilometrů dlouhý hřbitov, který se stal útočištěm pro přibližně 350 tisíc lidí. Hřbitovu vévodí mauzoleum sultána Muhammada Alího, sultána Barkúka, mauzoleum imáma aš-Šafi'ího a Kájtbájova mešita. Většina hrobů je však jednoduchého "garážovitého slohu". A právě tyto chudé hrobky se staly jak domovem zesnulých, tak i tisíců nově příchozích. Z města mrtvých se postupně stává město živých. Vznikají drobné dílny a obchůdky, v posledních letech se zde zavádí rozvod vody a elektřiny.