Káhira
Káhira
je město kontrastů. Žijí zde milióny lidí různých ras a národností, různých
náboženství a různých politických přesvědčení. Vedle sebe tu žije bída
a bohatství. Ve smogovém oparu zde mlčky postávají faraónské, stejně jako
arabské kulturní skvosty, prastaré čtvrti s malovanými fasádami, stejně
jako šedé a smutné betonové paneláky a moderní mrakodrapy. Noční Káhira
je zase kontrastem mezi temnými čtvrti s několika planoucími ohni a tisíci
světel neonových reklam zářícími centry káhirského života.
Káhirská věž
K místům, kterými se může Káhira
pochlubit, patří i moderní, 186 m vysoká vyhlídková věž. Obvykle je s hrdostí
zdůrazňováno, že celá stavba je výsledkem práce egyptských inženýrů a dělníků.
Monumentální portál se širokým vstupním schodištěm z asuánské růžové žuly
uvádí vstupní halu, která je vyzdobena barevnými okny a nástěnnou mozaikou
znázorňující tradiční i současné výjevy ze života lidu. Věž má ve své kopuli
otáčecí restauraci a bar pro 100 osob. Z posledního poschodí se nabízí
impozantní pohled na celé město a jeho pamětihodnosti. Při normální viditelnosti
lze spatřit i gízské a sakkarské pyramidy. Byla postavena v roce
1961 tehdejším prezidentem Nasserem. Pod věží se nalézá příjemný malý park
Faraónova zahrada (Pharao Garden) a několik krámků. Na východ od rozhledny
se u břehu Nilu tyčí obelisk Ramesse II. V jižní části ostrova se nalézá
budova opery, kulturní centrum, několik muzeí a obrovské sportovní centrum.
Sever ostrova (Az-Zamálik) je pak zejména čtvrtí obchodů, zahraničních
velvyslanectví a hotelů.
Egyptské muzeum
Další
naše zastávka je jen kousíček od východního břehu Nilu v Egyptském muzeu,
založeném roku 1900 Augustem Mariettem. V jeho archivech se nachází více
než 120 tisíc exponátů, z nichž většina je vystavena. Ve více než 50-ti
místnostech jsou k vidění nádherné kolosální sochy, různé sfingy, sarkofágy
a rakve, mumie faraónů (za zvláštní příplatek), šperky, nábytek, nádoby,
zbraně a samozřejmě poklady z Tutanchamonova hrobu, včetně jeho zlaté rakve
a posmrtné masky. Za povšimnutí stojí i nádherný park patřící k muzeu,
ve kterém je rozmístěna řada zajímavých soch. Zároveň je to jedno ze dvou
míst v celém Egyptě, kde můžete volně spatřit rostoucí papyrus a mimo jiné
i sochu a sarkofág zakladatele Egyptského muzea a slavného archeologa Augusta
Marietteho. Budova Káhirského muzea je postavena v neo-klasicistním stylu
a jejím autorem je francouzský architekt Marcel Dourgnon.
Citadela
Káhirská citadela, mešita Mohameda
Alího a muzeum Gouhara
Káhirská citadela představuje zbytky
impozantní pevnosti postavené ve 12. století hrdinou muslimů, přemožitelem
křižáckých výprav Salah Ed-din Jusuf Ibn Ajubem (Saladinem). Při výstavbě
pevnosti byly převzaty některé prvky křižáckých hradů. Široké ochranné
zdi, bašty a strategicky rozmístěné ochranné věže činily pevnost nedobytnou.
K pevnosti byl veden rovněž v té době postavený aquadukt, který je v některých
průvodcích mylně připomínán a připisován Římanům. Citadela byla po 700
let sídlem egyptských panovníků a na jejím nádvoří se v 17. a 18. století
konaly velkolepé recepce vyslanců tehdejších nejbohatších států Evropy,
kteří měli mimořádný zájem na obchodních stycích s touto branou Afriky.
Začátkem 19. století se na scéně
Egypta objevil nadaný vojevůdce albánského původu Muhammad Alí. Dokázal
využít rozporů mezi Mameluky a Vysokou portou a sám se postupně stal jediným
správcem Egypta. V historii je znám jako krutý vládce, který pod záminkou
slavnostní přehlídky vlákal do nádvoří pevnosti své odpůrce Mameluky a
do jednoho je nechal postřílet. Současně se proslavil jako velký reformátor,
který otevřel v Egyptě cestu k nástupu kapitalistického vývoje, jenž byl
ovšem později zmařen jeho méně schopnými nástupci a zejména pak koloniální
intervencí. Muhammad Alí dal za svého života strhnout zbytky hlavního paláce
pevnosti a na jeho místě postavil podle vzoru známé mešity istanbulské
nádhernou alabastrovou mešitu, nesoucí dnes jeho jméno. Mešita svou kopulovitou
věží a dvěmi charakteristickými jehlovými minarety tvoří dominantu staré
Káhiry. Na pravé straně za vchodem do mešity je hrobka Muhammada Alího.
Na nádvoří pevnosti se nachází Gouhara
muzeum, kdysi hlavní oficiální rezidence Muhammada Alího. V muzeu je návštěvníkům
přiblížena doba a podmínky života tohoto velikého reformátora. Celá architektura
a vnitřní výzdoba paláce je hodně poplatná vlivu ottomanského stylu. Kromě
alabastrového luxusu, který se projevoval i v koupelně, je největší atrakcí
posvátný koberec "Kiswa", černý, zlatem a stříbrem protkaný brokát, který
je každoročně v době náboženských poutí odvážen do Mekky a tam je jím po
dobu roku přikryt svatý kámen "Kasba". O příštím shromáždění poutníků se
starý koberec rozstříhá a je rozdán nejvýznamnějším poutníkům a kámen je
pokryt novým kobercem.
Mauzoleum sultána Kalá'úna
Obdivujete-li krásy arabského stavitelství,
pak si nenechte ujít procházku po ulici chalífy Mu'izz Lidínilláha, téměř
na samém východním okraji Káhiry. Nachází se zde jedna z nejhonosnějších
budov Káhiry – Mauzoleum sultána Kalá'úna, které je vlastně komplexem budov
Mauzolea, školou (madrásou) a nemocnicí, postavených v roce 1285. V samotném
mauzoleu je uchován sarkofág sultána Kalá'úna a jeho syna Muhammada an-Násira.
Již z venku nás upoutá fasáda s nádhernými ornamenty, předznamenávající
nádheru ukrytou za jejími branami. Interiér budov, alabastrové sloupy,
mozaikové podlahy, barevná skla v oknech, kombinace různobarevného mramoru,
zlata, vyřezávaného dřeva, reliéfů a maleb nutně přivádí Evropana k úžasu
nad krásou, uměním a bohatstvím tehdejších stavitelů. K vidění je zde i
nejstarší mašrabíja (umělé opracované dřevěné mřížoví, původně sloužící
k ochraně džbánů na vodu před slunečními paprsky, které zároveň umožňovalo
proudění vzduchu k uchování chladné vody) chránící oba sarkofágy. V blízkosti
této mešity se nacházejí další, uveďme např. mešitu sultána Muhammada an-Násira,
sultána Barkúka, dále palác emíra Beštaka a další.
Bazar Muski a Khan al-Khalili
Cizinci i samotní Egypťané někdy
tyto bazary dost dobře nerozlišují a víceméně je pokládají za jeden komplex.
Jména obou bazarů mají historická pozadí. Muski má svůj původ ve jménu
Izz al-Din Musk, který byl jedním z následovníků Salah al-Dina. Tu si připomeňme,
že Salah al-Din byl Kurd ze Sýrie se na sklonku fatimovského období (969
– 1171) v roce 1169 stal vezírem. Jeho ctižádost byla korunována úspěchem
po smrti posledního fatimovského kalifa v roce 1171, kdy se ujímá vlády.
Založil novou dynastii Ajjúbovců (1171 – 1250). Nyní k bazaru Khan al-Khalili. Původní
KHAN (zájezdní hostinec pro karavany) byl postaven v roce 1382 Amirem Garkasem
al-Khalili, který byl velitelem jízdy u prvního čerkezského sultána Barquqa.
Zbytky původní stavby je možno tu a tam vidět uprostřed bazaru. Jsou to
nejzachovalejší orientální bazary. Jen ztěží lze ve stručnosti charakterizovat
atmosféru spleti úzkých uliček doslova přeplněných malými dílnami a krámy,
nabízejícími práce tradičních místních řemesel. Na samotný bazar se později
napojovaly: bazar klenotníků, uličky obchodníků s orientálním kořením,
sklářů, mědikovců a dalších. Celý bazar se dnes nazývá El Muski. Nabízí
bohatou přehlídku dovednosti, vynalézavosti a jemnosti práce tradičních
řemesel. Návštěvníkům jsou nabízeny desítky druhů originálních orientálních
upomínkových předmětů včetně nádherných zlatých šperků s tyrkysovými kameny
alexandrity, filigrénské práce ve stříbře, koberce arabských, perských
a tureckých vzorů, původní výrobky ze skla, nejrůznější předměty z ozdobně
tepané mědi, věci ze slonové kosti a kazety, vykládané perletí a stříbrem.
Zážitek sám o sobě představuje návštěva v jedné z uliček prodavačů orientálních
drog, koření a krámků místních výrobců voňavek. Zajímavá je vlastní práce
v dílnách obyčejně otevřených do uliček. V dílnách pracují nejčastěji jen
členové rodiny a umění ve zpracování se doslova přenáší z otce na syna.
V zadních uličkách bazaru jsou miniaturní hutě, kde práce s mědí a sklem
připomíná spíše pečení chleba. Bazar si v podstatě zachoval tvář, jakou
měl zhruba před 300 lety. V sousedství je nejslavnější islámské učiliště
- universita Al Azhar z 10. století. Patří nejen k největším památkám islámské
architektury, ale byla po staletí duchovním centrem islámského světa a
není náhodou, že právě za jejími starobylými branami vzniklo nejedno povstání
proti francouzským nebo anglickým kolonizátorům Egypta.
Návštěva těchto bazarů se dá také
spojit s prohlídkou okolních islámských památek.
Při
východu z bazaru Khan al-Khalili uvidíme náměstí s velkou moderní mešitou
s tureckým minaretem. Je to mešita Sayyida al-Hussein, která je hlavní
shromažďovací mešitou Káhiry. Zde prezident a ministři konají modlitby
během hlavních svátků. Na náměstí, které má shodné jméno s mešitou, se
v době svátků odbývají lidové veselice.
Při pohledu doprava k Al-Azhar uvidíme
baňatou mešitu s podivným minaretem zakončeným pěti nádobami – jde o mešitu
Abu Dahab (otec zlata) pocházející z roku 1773.
Bezprostředně proti této mešitě je
nejslavnější mešita Al-Azhar, která je zároveň i nejstarší univerzitou
a nejpřednější středisko islámského náboženství. Mešita byla založena fatimovským
dobyvatelem Gawharem v roce 970 jako shromažďovací mešita nově vznikajícího
města al Káhira. Po stránce architektury je mešita směsí stylů všech následujících
období, jelikož byla neustále rozšiřována a přestavována. K největšímu
rozšíření došlo v 18. století zásluhou tureckého guvernéra Abdula
Rahmana Kathudy, který je v malém neudržovaném mauzoleu v pravé části mešity
pohřben (1776). Má tři minarety- pravý, zakončený dvěmi věžičkami, je práce
sultána al-Ghuri ze začátku 16. století, prostřední, nad branou holičů,
nechal postavit sultán Qaitbay (1469) a levý pochází od zmíněného Kathudy
(18. století).
Od Al-azhar můžete pokračovat dozadu
úzkou uličkou k zelinářské tržnici a dolů, po levé straně je mohutná budova
s pruhovaným zdivem. Je to Waskala al Ghuri z r. 1504. V době Mamelucké
budova sloužila jako "morel" pro karavany. Dnes je zde učiliště uměleckých
řemesel.
Pokračujte dále, a po pravé straně
se objeví hlavní ulice vedoucí k Al-Azhar. Z ní doleva vede úzká ulička.
Hned v jejím ústí na pravé straně je Madrasa al-Ghuri. Tuto školu vybudoval
předposlední mamelucký sultán al-Ghuri, který přišel o život v boji s Turky
u Aleppa (Sýrie). Za povšimnutí stojí netradiční čtvercový minaret s pěti
věžičkami zakončenými "bambulkami". Červená a bílá šachovnice zdobící vrchol
je z dálky atraktivní, je to však jen ledabylá povrchová malba.
Naproti na levé straně je mauzoleum
sultána al-Ghuri. Sultán v něm pohřben není, jelikož jeho tělo se po bitvě
nenašlo. Mauzoleum slouží jako pobočka uměleckého učiliště.
Pokud byste ulicí pokračovali, budete
těsně před branou Bab Zuwayla odměněni pohledem na mešitu Červenou. Je
nazvaná podle své převládající červené vnitřní výzdoby, která vyniká při
západu slunce. Správně jde o mešitu Muaydovou z doby 1416 – 1420. Je to
jedna z nejluxusnějších mešit Káhiry a poslední, která byla postavena s
velkým otevřeným shromažďovacím nádvořím.
K dalším zajímavostem patří vstupní
krápníkové stropy, které jsou velmi dekorativní a nádherné bronzové dveře,
které mimochodem byly odcizeny z mešity sultána Hassana. Uvnitř jsou dvě
mauzolea, v prvním je pohřben sultán a syn, ve druhém manželka s dcerou.
Vnitřek svatyně (Kibla liwan) je velmi rozsáhlý a bohatě zdobený, je zde
krásné mramorové obložení a perské sloupy. Strop je nesmírně dekorativní,
zlacený. Tento interiér byl ve středověku považován za nejkrásnější v Káhiře.
Kazatelna je vykládána perletí a slonovinou. V pravém rohu mešity vás úzké
schodiště dovede na střechu, odkud se dá v klidu fotografovat okolní hemžení.
K mešitě patří dva minarety, na ten přímo na střeše mešity šlo s troškou
odvahy vystoupit.
Ještě si nezapomeňte prohlédnout
bránu již výše zmíněnou a to bránu Bab Zuwayla, která pochází z roku 1092.
Patří do doby fatimovské a byla postavena jako součást opevnění. Brána
taky sloužila jako místo popravy. Zde byl rovněž v r. 1517 pověšen poslední
nezávislý mamelucký sultán Tumanbay. Poprava se obzvláště nepovedla, jelikož
již stářím zpuchřelý provaz se dvakrát přetrhl.
Město mrtvých
Na jihovýchodním cípu Káhiry se rozprostírá
jedna z nejchudších čtvrtí. Město mrtvých je obrovský, šest kilometrů dlouhý
hřbitov, který se stal útočištěm pro přibližně 350 tisíc lidí. Hřbitovu
vévodí mauzoleum sultána Muhammada Alího, sultána Barkúka, mauzoleum imáma
aš-Šafi'ího a Kájtbájova mešita. Většina hrobů je však jednoduchého "garážovitého
slohu". A právě tyto chudé hrobky se staly jak domovem zesnulých, tak i
tisíců nově příchozích. Z města mrtvých se postupně stává město živých.
Vznikají drobné dílny a obchůdky, v posledních letech se zde zavádí rozvod
vody a elektřiny.
|