.:. Vítejte na mých stránkách o starověkém Egyptě .:.
ObnovitZákladní údajeŽivotní tepna Nil, povrch, podnebí, Nil, počasíZrození, dětství, škola hrou, stolování, oblékání a móda, bydlení, manželství, smrtZemědělství - Zahradnictví, dřevárenství, dobytek, daně a administrativaLékařství
Literatura, malířství, hieroglyfy, papyrus, objevitel písma, Rosettská deska, egyptologovéSkarab, velká pyramida, egyptský kříž, mumie faraónůCo je to... - mastaba, pyramida, chrám?PyramidyCesta po Nilu - Abú Simbel, Philae, Luxor, Údolí králů, Pyramidová pole v Gíze a jinéHistorie Egypta, důležitá data, dějiny Egypta
Chronologický seznam panovníků, panovníci jednotlivě, kartuše faraónů, Tutanchamon a poklady jeho hrobkyBohové, náboženství, vyobrazení bohů, sošky bohůEgyptské památkyNejkrásnější fotografie EgyptaNovinky aneb píše se...Deník a fotografie z mého putování po Egyptě

Posvátná zvířata

Amemait | Býk | Had | Hroch | Kobra | Kočka | Kráva
Krokodýl | Ryba | Skarab | Sokol | Šakal | Zpět


Amemait
Doslova "Velká Požíračka", hybridní nestvůra se lvím a hroším tělem a krokodýlí hlavou.
Zúčastňovala se obřadu "vážení srdce" při "posledním soudu" zemřelého před bohem Usirem. Jestliže zemřelý neodpověděl uspokojivě na 42 otázek dvaačtyřicetičlenného tribunálu (= morální kodex starých Egypťanů) nebo jestliže dotyčný lhal, pak jeho srdce bylo shledáno na vahách bohyně pravdy a spravedlnosti Maat lehčím než pravda, nemohl vstoupit do Usirovy podsvětní říše a byl s ním konec = Amemait ho pozřela.
Vyobrazení Amemaity nacházíme téměř ve všech ilustrovaných exemplářích Knihy mrtvých i na jejích reprodukcích na nástěnných reliéfech v některých hrobkách. 


Býk
Posvátné zvíře, uctívané pod různými jmény od nejstrších dob v celém Egyptě. Byl pokládán za symbol nebo ztělesnění síly a plodnosti. Jeho kult měl v různých městech celkem shodné rysy a patřil k nejhonosnějším, jichž se kdy zvířeti dostalo. V egyptských textech se s ním setkáváme často v překvapujících souvislostech; král je nazýván například "Mocným býkem", měsíc "Býkem mezi hvězdami" apod. V metaforické řeči Egypťanů znamenal býk zhruba to co ve všední řeči "velitel", "vládce", "ten, kdo poroučí". 
Egyptologové neznají jeho přesný název ve staroegyptštině, a proto se uvádí pouze řecký - búchis. Zdá se, že dlouho neměl nijak zvláštní jméno a byl nazýván pouze "Bílý býk". Podobně tomu však také bylo u jiných posvátných býků, které egypťané uctívali snad už od předhistorických dob. Kdy ke svému jménu přišel a co znamená, nevíme. Jinak jsme však ojeho kultu mennoferského býka Hapiho, který je dnes rovněž známější pod řeckým jménem Apis. 


Had
Had bylo posvátné zvíře, uctívané pod různými jmény a zosobňující různé bohy; symbol zdraví a života.
Had hrál v egyptských mýtech a legendách významnou roli, jež odrážela rozporný vztah, který měli k němu lidé: strach z jeho uštknutí, obdiv k jeho mrštnosti, odpor k jeho slizkému tělu, údiv nad jeho schpoností svléknout ze sebe kůži, a tím se podle všeobecného přesvědčení omladit. Strach je přiměl k tomu, aby se mu klaněli a uctíváním si ho získali; ovšem také k tomu, aby ho hubili. Nebezpečí, jímž hrozil, se snažili odvrátit zaříkáváním a amulety nebo obrátit proti jinému nebezpečí. V praktickém životě je Egypťané mezi jednotlivými druhy samozřejmě rozlišovali, zejména jedovaté a neškodné, ale v náboženské sféře existoval pro ně s vyjímkou kobry v podsatě jen had v obecném smyslu. Tohoto hada povýšili pak také na různě individualizované bohy a bohyně. 


Hroch
Byl posvátné zvíře s rozdílným kultem v různých krajích Egypta.
Byl jedním z největších a nejnebezpečnějších zvířat, které Egypťané znali, a svůj respekt k němu projevovali velmi rozporně. Někde ho povýšili na božskou bytost a snažili si ho uctíváním získat, jinde byli k němu z náboženského hlediska lhostejní nebo ho zatracovali a hubili. Podle Hérodota byli hroši posvátní pouze ve městě Paprémidě, jehož polohu se dosud nepodařilo zjistit. Jejich kult máme však doložen v celé řadě dolnoegyptských měst, například v Hermopoli (egyptském Bahu, dnešním Damanhúru), ve Fajjúmské oáze a kromě jiných též v hornoegyptské Antaiúpoli (Kau el-Kebíru, severně od dnešního Asiútu). Nejstarší doklady o jeho uctívání pocházejí z předhistorických dob, poslední z prvních století našeho letopočtu. Přitom od počátku pozorujeme rozdílný přístup k hrochovi a hrošici. 
Přes veškerý respekt, který v Egypťanech hroch budil, nedosáhl v jejich kultech významnějšího postavení. Dokonce i tam, kde ho zbožštili, mu bylo určeno pouze posavení nižšího boha nebo démona. Podle obecného přesvědčení patřil ke škodlivým bytostem.
Hrošici považovali Egypťané rovněž za nižší bohyni, avšak na rozdíl od hrocha jí připisovali výhradně ochranné funkce. Podle Knihy mrtvých byla "Paní kouzelných ochranných sil", jež poskytovala lidem pomoc a podporu v nejrůznějších situacích. Zvlášt ji uctívali jako ochrannou bohyni porodu a výchovy dětí; věřili též, že pomáhá mrtvým k znovuzrození na onom světě. Později se vyvinula v několik zvláštních osobností se zvláštními jmény a částečně rozdílnými funkcemi. 


Kobra
Kobra byla posvátný had, ztělesnění bohyně Vedžo a některých jiných božstev; symbol božské a královské moci.
Byla nejnebezpečnějším hadem, kterého Egypťané znali, a zaujímala v jejich kultů hadů nejvýznamnější místo. Už v předhistorické době byla uctívaná jako ochranná bohyně města Puto (Bútó, dnes Tell el-Faraín). Po sjednocení Egypta, připisovaném králi Menimu, se stala ochrannou bohyní Dolního Egypta a pod jménem Vedžo (Uto) byla přiřazena k ochranné bohyni Horního Egypta Nechteb, jež byla uctívaná v podobě supice. Vedžo a Nechbet tvořily tak dvojici "Obou paní", které symbolizovaly a podle egyptských představ chránily Egypt. Od prvních králů 1. dynastie uváděl též jejich obraz "druhé jméno" (Nebtej) egyptského krále. V podobě kobry byla též uctívána ochranná bohyně mrtvých Kebhut. Její podobu měl i bůh východního větru Henkejsevej a někteří jiní méně významní bohové.
Kobra byla pokládána také za zvláštní ochránkyni egyptského krále, a to od nejstarších do nejpozdějších dob. Symbolem této ochranné moci byla královská čelenka v její podobě, zvaná ureaus (to je zlatinizovaná forma výrazu úraios). Jak se zdá, byla tato čelenka původně odznakem moci předhistorických vládců města Puto, který po nich převzali i králové sjednoceného Egypta. 
Posvátná kobra čili ureaus je na všech vyobrazeních egyptských panovníků, počínaje nástupců krále Meniho a konče římskými císaři, ať mají na hlavě kteroukoli z mnoha egyptských korun. Je též na vyobrazeních všech slunečních bohů a bohyň, často i královen a královských synů. Vztyčené hlavy posvátných kober chránily také místa králova posledním odpočinku; nejstarším zachovaným dokladem jejich funkce je "Kobří zeď" u stupňovité pyramidy krále Džosera, nejznámějším pak výzdoba skříně pro tzv. "kanopské vázy" krále Tutanchamona, kterou tvoří téměř stovka kober z pozlaceného dřeva. Podle tradice, která ale není archeologicky doložena, byly prý posvátné kobry chovány v některých chrámech, kde měly vyhrazeny zvláštní místnosti. Podle jiné tradice, známe zejména v souvislosti s královnou Kleopatrou, zaručovalo kobří uštknutí nesmrtelnost a božství.


Kočka
Posvátné zvíře boha slunce a některých jiných bohů a bohyň, ztělesnění bohyně Bastet.
Z poměrně pozdního výskytu kočky v zachovaných památkách soudíme, že k jejímu uctívání došlo rovněž až později. To se zdá být napohled v rozporu se skutečností, že byla posátným zvířetem a zosobněním bohyně Bastet, jež patřila k nejstarším egyptským bohyním. Bastet byla však původně uctívána v podobě lvice a kočičí podobu dostala asi až v dobách Střední, nebo spíš Nové říše. Totéž platí o jiných kočičích resp. lvích bohyních, jako např. o Tefnut, Pachet a Mefdet, o nichž se mluví stejně jako o Bastet, ve zvláštních heslech. Dřív než s těmito bohyněmi byla kočka spojována s bohem slunce Re, resp. s jinými slunečními bohy, zejména s Atumem. Podle mýtu, jehož odraz se zachoval v Knize Mrtvých z Nové říše, bojovala na Reově straně, když ho přepadli u posvátného stromu v Onu nepřátelé. Podle vyobrazení v hrobkách z 19. a 20. dynastie mu v boji pomáhala proti nebeskému hadu Apopovi, který ohrožoval jeho loď při plavbě po obloze. Známy jsou malby, jež ji zobrazují vedle boha slunce na pahorku, který se při stvoření světa jako první vynořil z vesmírných vod praboha Nuna. Na některých vyobrazeních mají Re a Atum kočičí hlavu a v Knize bran z Nové říše je nazýván Re "Velkým kocourem". Na oplátku je kočka nezývána v textech "Slunečním (nebo Měsíčním) okem". Přiznává se jí dokonce titul "Paní nebes".
Všechna vyobrazení kočky, jež se zachovala, mají pozoruhodnou uměleckou úroveň a estetickou působivost. Z Nové říše jsou to zejména polychromované reliéfy ve vesetských hrobkách, jež ji zobrazují jako Reovu pomocnici v boji s Apopem. Z Pozdní doby jsou to pak hlavně sošky bohyně Bastet i sošky koček, jež nemusely být zrovna Bastet. Vytvořeny jsou z nejrůznějších materiálů a představují kočku vsedě nebo vstoje, samotnou nebo s koťaty, čast též jako štíhlou ženu s oděvem přiléhavým jako kůže a s lidskou hlavou. Tyto "egyptské kočka" se těšily zájmu sběratelů už v antickém Římě. Dnes se těší zájmu návštěvníků téměř všech světových egyptologických sbírek. 


Kráva
Posvátné zvíře a ztělesnění bohyně Hathor (druhotně i jiných bohyň), uctívané v celém Egyptě.
"Všichni Egypťané bez rozdílu uctívají ze všeho dobytka krávy nejvíc", napsal Hérodotos ve druhé knize Dějin, a novodobý výzkum egyptských kultů toto konstatování potvrdil. Zpráv o nich máme však z egyptských pramenů poměrně málo. Rovněž informace řeckých autorů, jež se ovšem vztahují pouze k pozdní a řecko-římské době, jsou dosti kusé a nepříliš podrobné.
Samostatný kult krávy, tj. nezávislý na Hathor, máme doložen jen asi z půl tuctu měst. Hérodotos se zmínil o krávě, jež byla chována jako matka posvátného býka Hapiho v chrámu boha Ptaha v Mennoferu a pak o krávách, jež tvořily i Hapiho harém. Tato zvířata měla i své zvláštní pohřebiště poblíž Serapia u Sakkáry. 
Stejně jako na tomto světě existovaly v představách Egypťanů krávy i na onom světě, z nichž něteré nebyly snad totožné s krávami bohyně Hathor. O sedmi takových krávách (a jednom býku), které "dávají mléko zemřelým", je zmínka v Knize mrtvých. V egyptských náboženských textech se někdy samo nebe nazývá "Velkou krávou". Zpravidla tu jde však pouze o metaforický název Hathor nebo Mehetverety (Apety), někdy též bohyně Nut jako "Matky bohů a hvězd". 


Krokodýl
Posvátné zvíře, uctívané v různých krajích Egypta, ztělesnění boha Sobeka.
Krokodýl byl jedním z nejnebezpečnějších a nejobávanějších zvířat starého Egypta (donedávna žil už jen v káhirské zoologické zahradě, ale po postavení nové Asuánské přehrady se znovu rozmnožil a připlouvá až k jejím hrázím).
Z kultovního hlediska měli k němu Egypťané rozporný vztah: jedni se ho snažili zneškodnit povýšením na posvátné zvíře, jiní ho přímo zbožštili, mnozí ho však pronásledovali a nemilosrdně hubili. Jeho kult byl nicméně velmi rozšířen, a to od nejstarších dob. Jako posvátné zvíře byl uctíván pod různými lokálními jmény; jako bůh dosáhl celoegyptského uznání pod jménem Sobek (což znamená prostě "Krokodýl"). O jeho kultu se zachovaly nesčetné písemné a výtvarné památky. K nim přistupují objevy pozůstatků jeho chrámů, někdy i s posvátnými bazény, a nálezy jeho mumií (zejména v "Jeskyni krokodýlů" u hornoegyptského Damanhúru a na pohřebištích u Chatebu poblíž Kóm Omba, resp. u Gebelénu jižně od Ermantu). Zprávy o něm nám zanechali též řečtí a římští autoři (Hérodotos, Strabón, Diodóros, Plinius aj.). 


Ryba
Z kultovního hlediska je to většinou nečisté a opvrhované zvíře.
Říci o rybě, že je nečistá, zní jako paradox; převládající egyptské kulty ji však skutečně považovaly za nečistou a kladly ji tak do jedné řady s vepřem. Stejně tak paradoxní je i jejich opovrhování rybou, zejména když víme, že vody Egypta vždy oplývaly hojností ryb, které tamější obyvatelstvo lovilo a připravovalo na různý způsob k jídlu.
Postavení ryby v egyptských kultech není přes úsilí egyptologů náležitě objasněno; příčinou toho jsou hlavně mezery v pramenech. Starší náboženské texty se při zmínkách o rybě omezují na zatracující přívlastky, aniž je blíže zdůvodňují. Pozdější, mezi nimi i Kniha mrtvých z Nové říše, vysvětlují toto zatracování jen druhotně, tj. jejím zařazením do okruhu zvířat Usirova a Horova nepřítele Sutecha. Zprávy z řeckých a římských autorů jsou příliš všeobecné. Hérodotos se dal navíc unést různými báchorkami, jež mu Egypťané o rybách vypravovali, a Strabón zaznamenal při vší své svědomitosti informace, jež nejsou v souladu s jinak zjištěnými fakty.
Celkem známe ze starověkého Egypta přes 150 druhů (či spíše poddruhů) ryb. Většinu lze naprosto bezpečně určit podle realistických vyobrazení na loveckých scénách v různých hrobkách, některé i podle zachovaných mumií. Skutečný "atlas ryb" představují zejména polychromované reliéfy v kolonádách chrámu královny Hatšepsovet v Del el-Bahrí. Srovnání těchto ryb s rybami v akváriích Hydrobiologického ústavu v Alexandrii (u Katbajovy pevnosti) ukazuje, že rozhodující většina z nich žije v sladkých i slaných vodách Egypta dodnes. 


Skarab
Posvátný brouk, uctívaný jako bůh slunce. Existuje samozřejmě i dnes a nazývá se vruboun posátný (hovnivál).
Egyptsky se jmenoval Cheprer a jako o bohu se o něm mluví ve stejnojmeném hesle. Jeho sochy nebo sošky měly kultovní a magické účely. Rozdělujeme je na několik skupin, z nichž první tvoří výtvarná díla, jež zobrazují skaraba jako boha slunce. Do druhé patří tzv. srdeční skaraby, které se vkládaly do mumifikovaných těl místo srdce. Měly sloužit zemřelému při "posledním soudu", aby jeho srdce (tj. svědomí) nebylo na vahách spravedlnosti lehčí než péro bohyně pravdy a spravedlnosti Maat, a na spodní straně měly citát z Knihy mrtvých. Do další skupiny zařazujeme skaraby s funkcí amuletů, jež mívaly lidskou, žabí, hadí nebo nějakou jinou hlavu; bývaly podélně provrtané, aby se mohly nosit na niti kolem krku. Jinou skupinu tvoří pečetní skaraby, které se zasazovaly do prstenů a daly se otočit okolo své osy; na spodní straně bývaly opatřeny jménem nebo nápisem. Kromě toho známe blahopřejné skaraby s pozdravnými texty, které si zasílali přátelé k novoročním svátkům, narozeninám apod. Poslední, a z hisorického hlediska nejzajímavější skupinu, tvoří pamětní a tzv. zpravodajské skaraby, jimiž oznamovali králové události, jež pokládali za významné, například, že se oženili nebo že na lovu zabili tolik a tolik lvů. Zhotovovaly se zpravidla se stejným textem ve větším počtu exemplářů.
Velké sochy skarabů byly z kamene; největší, jež převyšuje mnohotisíckrát velikost normálního brouka skaraba, dal postavit jako sochu Atuma-Cheprera král Amenhotep III. z 18. dynastie u Svatého jezera v dnešním Karnaku. Drobné sošky skarabů se vyřezávaly zpravidla ze steatitu nebo z alabastru, srdeční skaraby většinou z alabastru, pečetní z jaspisu a ametystu. 


Sokol
Posvátný pták a ztělesnění několika bohů, především Hora.
Těšil se posvátné úctě v celém Egyptě, a to už od předhisorických dob. Byl tam znám jako pták, který létal ze všech nejrychleji a nejvýš, vynikal silou a obratností, dovedl vždy zvítězit v útoku a zmocnit se tak vyhlédnuté kořisti; měl tedy vlastnosti, které byly podle egyptských představ považovány za božské. Egypťané si v něm ztělesnili celou řadu bohů místních kultů, především boha slunce a nebe Hora, který se stal pravděpodobně prvním bohem uctívaným po celém Egyptě. Kult Hora vedl posílení ke kultu sokola a k přenášení jeho podoby na jiné bohy, zejména na boha slunce Re. Zároveň měl za následek postupný zánik kultu místních sokolích bohů a jejich splývání s Horem.
Sokolem egyptského kultu byl podle vyobrazení a mumií "sokol stěhovavý". Žije v Egyptě dodnes, vyskytuje se tam však nepochybně mnohem vzácněji než ve starověku. V egyptologické literatuře, zejména populární, se setkáváme se sokolem obvykle na prvním místě "hieroglifické abecedy". V egyptštině se jím označovala neznělá polosamohláska, podobná arabské hamze, kterou zjednodušeně přepisujeme jako "a" (v egyptologické literatuře pak znakem 3). 


Šakal
Je pouštní zvíře, ztělesňující ochranné bohy mrtvých a pohřebišť.
Byl zobrazován v podobě boha Anupa (Anúbise), Duamutefa, Chentiamenti a Vepvovet. Někdy byli však tito bohové uctíváni a zobrazováni i v podobě jiného zvířete než šakala. Na sochách a reliéfech lze v těchto bozích, resp. zvířatech většinou bezpečně poznat šakala. V některých případech je to však sporné, což platí také o mumiích a kostrách těchto zvířat z různých pohřebišť.
Kromě šakalů ztělesňujících výše uvedené bohy, známe z egyptských památek nemálo šakalů s jinými funkcemi. Podle elkého Harrisova papyru ze sklonku Nové říše táhlo zpřežení šakalů loď boha slunce Re, když se vracela posvětím od západu na východ. Podle textů rakví ze Střední říše a pozdějších dob táhli šakalové na noční obloze loď boha měsíceThovta. V hornoegyptském Nechenu (Hierakónpoli, dnešním Kóm el-Ahmaru) dostávali podle tamějších představ šakalí podobu duchové mrtvých. Hieroglifický znak šakala byl determinatvem "správce kraje", tj. uváděl v textu jeho titul a jméno. Šakal s devíti spoutanými zajatci byl pečetním znakem vesetského královského pohřebiště, proslulého Údolí králů na levém břehu Nilu proti Luxoru.